Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Původně jsem měl ten dojem, že vlastně ani nemohu říct, že by mnou zpráva o dalším odchodu pěveckého samorosta Messiaha Marcoliniho z řad švédských doomařů CANDLEMASS (v rámci očekávání nové desky) nějak významněji zamávala.
Ani nevím, co mě to napadlo, poslechnout si nové album (ne)chvalně známé heavy metalové organizace Uda Dirkschneidera - U.D.O. Když jsem to totiž udělal naposledy...
Jedna, dvě, zombie jde. Sotvaže se nad grindovými tuzemci NEGLIGENT COLLATERAL COLLAPSE završil čerstvý hliněný rov, užuž se z něj vynořila nezdravě bledá ruka a za ní i kompletní pětihlavá zombie s příznačným názvem EARDELETE.
Teoreticky by zde vlastně mohlo stačit, kdybych pouze zkonstatoval, že liberečtí harcovníci KRUCIPÜSK mají na kontě nové, v pořadí již šesté studiové album...
Nedávno jsem zjistil zajímavou věc. Když si totiž člověk na stránkách Metalopole zadal do vyhledávače výraz „Krucipüsk“, věru moc mu toho nevyběhlo. A protože není naprosto žádných pochyb o tom...
„Osamělá a nešťastná, bárka v moři ztracená, stále žije s nadějí, že se blíží k pevnině.“ („Melt Away“) Těžký je úděl romantických duší, melancholicky vzhlížejících k tesklivé černotě hloubavého myšlení...
Neúprosný čas a jeho přirozené a neodmyslitelné spojení s veškerým lidským životem se staly námětem pátého řadového alba ANTHRAX a do jisté míry to bylo opravdu symbolické.
„Welcome To Your Nightmare, You Just Can´t Walk Away, It´s Time For You, To Choose, Your Fate, You Just Can´t Let It Lay, Welcome To Your Nightmare, Your Whole Life´s On The Way“ („A.
Vlastně celkem bohatá historie plzeňských TUDOR (název samozřejmě inspirován anglickou královskou dynastií Tudorovců) sahá až do roku 1987, kdy kapelu zřejmě pod vlivem všeho...
Možná se pletu, ale při pohledu na názvy historických milníků thrash metalu mám takový neodbytný dojem, že mnoho z nich má cosi společného. Ano, „poetika“ těchto názvů je totiž mnohdy natolik charakteristická a určující...
„Jednou jsem zmínil, že miluji svou zemi, ale jsem k smrti vystrašen z její vlády. Nic z toho, co jsem kdy napsal, nebylo pravdivější.“ Touto myšlenkou (která se mimochodem váže k roku 1995 a textu skladby „Goodbye America“ z alba „Still Not Black Enough“) uvádí zlobivý strýček Blackie Lawless již třinácté studiové album žijící americké heavymetalové legendy W.
Ať si kdo chce co chce říká, ať si třeba hromada lidí slzy utírá, ARAKAIN je největší domácí metalovou kapelou, to se zkrátka nedá nic dělat. Omlouvám se za inspiraci téměř zlidovělou hláškou pánů Šimka s Grossmanem...
Tak je tu máme zase zpátky, naše drahé švédské DARK TRANQUILLITY. V tradičním naložení, evidentně a bez jakéhokoliv odporu doznávající vlastní melody death metalovou identifikaci.
Kompilace toho nejlepšího, co kdy praotcové heavy metalu BLACK SABBATH stvořili, to už je za poslední léta celkem zprofanovaná záležitost. Obzvláště vzpomeneme-li si (ještě vůbec)...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
