Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ve světle všech událostí, které poslední dobou zmítají pověstí amerických veteránů MANOWAR, jsem byl v pátek vpodvečer vlastně docela zvědav, čehože se to zanedlouho dočkám.
Hvězda zpívajícího baskytaristy Marca Hietaly se sice tím nejoslňujícím leskem rozzářila až v okamžiku, kdy se v roce 2001 stal právoplatným členem finských megastars NIGHTWISH...
Dva různé světy se setkávají v „Pulsu“, nezvykle kratším románu Stephena Kinga, spatřivším světlo světa v roce 2006 v ovzduší stále se zrychlujícího technologického pokroku.
Chris Boltendahl se v mládí učil hrobařem, pronikal do tajů jízdy s hlínou a jízdy s trakařem, a protože po celý zbytek života nedělal prakticky nic jiného...
Vydání speciální obrázkové edice bestselleru „Da Vinciho kód“ je dozajista vítanou příležitostí, kterak tuhle knihu (v posledních dvou letech sklízející takřka celosvětový úspěch) poznat a pochopit ještě o něco málo hlouběji...
Kdeže loňské sněhy jsou. Na alba „Tales From The North“ (1999) a především pak „Public Glory, Secret Agony“ (2000), na nichž italští WHITE SKULL jednoznačně nejhlasitěji promluvili do celosvětového speed metalového dění...
Celkem pohledné provedení cédéčka „Cesta stínů“ pražské kapely D.N.A., (které má mimo jiné v diskografii kapely již pořadové číslo čtyři), zahrnující zajímavý obal a stejně zajímavou podobu kompletního bookletu...
Vida, vida, kolo se nám polámalo. A kdo by to byl býval řekl. Sotvaže člověk doslova zhltnul oba úvodní díly proslulé série Simona R. Greena „Morituri“ (v prvním případě díl bezejmenný a v tom druhém s přívlastkem „Rebelie“)...
Lammoth neboli „Velká ozvěna“ je věhlasným „Silmarillionem“ nazýván kraj ve Středozemi, ležící severně od zálivu Drengist a pojmenovaný podle ozvěny Morgothova výkřiku v zápase s Ungoliant.
„Na začátku byla Říše a všechno klapalo. Bylo to velkolepé dobrodružství; lidstvo vyráželo z domovské planety do bezbřehé tmy pátrat po nových planetách a zázracích.
Tomu přirovnání se zkrátka nelze ubránit. Hustá, všemi odstíny zelené hrající džungle kdesi v jihovýchodní Asii, píše se libovolný rok v rozmezí 1962 až 1971.
„Space opera“ nebo „vesmírná opera“, to byl původně hanlivý výraz (ve smyslu variace na opery „koňské“ a „mýdlové“), zavedený někdy ve čtyřicátých létech minulého století jedním americkým spisovatelem pro důsledné odlišení tohoto literárního žánru od opravdové a vážné science fiction...
Je to jako když si v supermarketu koupíte máslo. Aniž byste si to museli nějak extra uvědomovat, je vám jasné, že je to jakási nažloutlá hmota, kterou doma frknete do ledničky...
Původně jsem chtěl v předvečer křtu premiérového DVD DEBUSTROLu „XX. let totálního massakru“ v pražském klubu „Retro Music Hall“ vyzpovídat jen samotného Kolinsse coby jediného zakládajícího a stálého člena kapely.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
