DARK TRANQUILLITY - Fiction
Tak je tu máme zase zpátky, naše drahé švédské DARK TRANQUILLITY. V tradičním naložení, evidentně a bez jakéhokoliv odporu doznávající vlastní melody death metalovou identifikaci.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ve světle všech událostí, které poslední dobou zmítají pověstí amerických veteránů MANOWAR, jsem byl v pátek vpodvečer vlastně docela zvědav, čehože se to zanedlouho dočkám.
Vydání speciální obrázkové edice bestselleru „Da Vinciho kód“ je dozajista vítanou příležitostí, kterak tuhle knihu (v posledních dvou letech sklízející takřka celosvětový úspěch) poznat a pochopit ještě o něco málo hlouběji...
Kdeže loňské sněhy jsou. Na alba „Tales From The North“ (1999) a především pak „Public Glory, Secret Agony“ (2000), na nichž italští WHITE SKULL jednoznačně nejhlasitěji promluvili do celosvětového speed metalového dění...
Celkem pohledné provedení cédéčka „Cesta stínů“ pražské kapely D.N.A., (které má mimo jiné v diskografii kapely již pořadové číslo čtyři), zahrnující zajímavý obal a stejně zajímavou podobu kompletního bookletu...
Vida, vida, kolo se nám polámalo. A kdo by to byl býval řekl. Sotvaže člověk doslova zhltnul oba úvodní díly proslulé série Simona R. Greena „Morituri“ (v prvním případě díl bezejmenný a v tom druhém s přívlastkem „Rebelie“)...
„Space opera“ nebo „vesmírná opera“, to byl původně hanlivý výraz (ve smyslu variace na opery „koňské“ a „mýdlové“), zavedený někdy ve čtyřicátých létech minulého století jedním americkým spisovatelem pro důsledné odlišení tohoto literárního žánru od opravdové a vážné science fiction...
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!
Lehce gotický špinavý postpunk ze Záhřebu s výraznou dávkou retro-nostalgie. Podtrhuji slovo punk. Žádný papundekly z kláves a zadumané melancholie, co vás unudí k smrti, ale dost svižná uštěkaná hudba s řádným odpichem.
Velmi solidní porce technického death metalu od původně thrash metalového tělesa z Chicaga. Parádní poměr instrumentálního honimírismu, metalové dravosti a mnohovrstevnatých, někdy až lehce chaotických struktur.