DEBUSTROL - XX. let totálního massakru
Dvacet let smysluplné existence jakékoliv kapely je myslím celkem zaznamenáníhodnou událostí. Nejinak tomu je i v případě jedněch z nejpřednějších domácích thrasherů DEBUSTROL...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mátožné zombie, pleskající se se zkrvavenými ústy po ulicích velkoměsta, a v prostřihu DEICIDE v plném nasazení i se svými dvěma čerstvými posilami - Jackem Owenem (ex-CANNIBAL CORPSE) a Ralphem Santollou (ex-ICED EARTH...
Až na světlé výjimky nebyla gotika nikdy nějak extrémně žádaným potomkem všeho metalového příbuzenstva, to je myslím věc všeobecně známá. I proto se spíše než na velkokapacitní stadióny a monstrózní festivaly raději přesouvala a přesouvá do malých zapadlých klubů v podzemí...
Podpisová doložka Lucy Turilliho (jinak samozřejmě RHAPSODY) je už léta natolik zřejmá a nezaměnitelná, že pokaždé, když se na trhu objeví něco zbrusu nového z jeho autorské dílny...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.