LUCA TURILLI´S DREAMQUEST - Lost Horizons
Podpisová doložka Lucy Turilliho (jinak samozřejmě RHAPSODY) je už léta natolik zřejmá a nezaměnitelná, že pokaždé, když se na trhu objeví něco zbrusu nového z jeho autorské dílny...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Podpisová doložka Lucy Turilliho (jinak samozřejmě RHAPSODY) je už léta natolik zřejmá a nezaměnitelná, že pokaždé, když se na trhu objeví něco zbrusu nového z jeho autorské dílny...
Sotvaže jsem v pátek dorazil do areálu ostrůvku „U starého mlýna“, malebně ovlažovaného ze všech stran západočeskou řekou Radbuzou, a zlehka se aklimatizoval...
Bývá nepsaným zvykem zmínit v recenzích na dvojalbové novinky i známou úvahu o tom, že kdyby se to všechno ještě jednou vyhodnotilo, nechalo vyzrát a vyhodily by se ty nejdýchavičnější skladby...
No ano, jistě. Přesně takhle nějak by mohl vypadat celkem výstižný soundtrack k béčkovému hororu o znetvoření prostitutky. Nebo možná půlhodinový audio bonus na limitované edici nejnovější filmové verze o záhadami opředeném Jacku Rozparovači.
Tak nějak mi není po onom čtvrtečním večeru jasné, na co sebou spousta světových metalových veličin k vystoupení (nejen) u nás vláčí zoufale průměrné partičky...
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!
Lehce gotický špinavý postpunk ze Záhřebu s výraznou dávkou retro-nostalgie. Podtrhuji slovo punk. Žádný papundekly z kláves a zadumané melancholie, co vás unudí k smrti, ale dost svižná uštěkaná hudba s řádným odpichem.
Velmi solidní porce technického death metalu od původně thrash metalového tělesa z Chicaga. Parádní poměr instrumentálního honimírismu, metalové dravosti a mnohovrstevnatých, někdy až lehce chaotických struktur.
I na svém šestém albu jdou emaři z LA po textových i hudebních strukturách, které odráží emocionální témata jako jsou panické ataky, sociální úzkost a zármutek. Nově vedle post-hardcorových ingrediencí přidávají více indie rocku a výraznější basové linky.
Už jsem dlouho nebyl z nějaké desky tak nadšený. Nehorázně nařezaný agresivní hardcorepunk s téměř nezkreslenou kytarou a vražednými prdel nakopávajícími tempy hraničícími s fastcore kategorií rychlosti.