HURICAN ROCK 2 - Holýšov - 21. - 22. července 2006
Sotvaže jsem v pátek dorazil do areálu ostrůvku „U starého mlýna“, malebně ovlažovaného ze všech stran západočeskou řekou Radbuzou, a zlehka se aklimatizoval...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sotvaže jsem v pátek dorazil do areálu ostrůvku „U starého mlýna“, malebně ovlažovaného ze všech stran západočeskou řekou Radbuzou, a zlehka se aklimatizoval...
Bývá nepsaným zvykem zmínit v recenzích na dvojalbové novinky i známou úvahu o tom, že kdyby se to všechno ještě jednou vyhodnotilo, nechalo vyzrát a vyhodily by se ty nejdýchavičnější skladby...
No ano, jistě. Přesně takhle nějak by mohl vypadat celkem výstižný soundtrack k béčkovému hororu o znetvoření prostitutky. Nebo možná půlhodinový audio bonus na limitované edici nejnovější filmové verze o záhadami opředeném Jacku Rozparovači.
Tak nějak mi není po onom čtvrtečním večeru jasné, na co sebou spousta světových metalových veličin k vystoupení (nejen) u nás vláčí zoufale průměrné partičky...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.