DEATH - Spiritual Healing
V životě každého jen trochu důležitějšího metalového spolku nalezneme chvíle, které pro něj mají takříkajíc historický význam. Odhlédneme-li od čistě spekulativní teorie...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když svět v roce 1987 ještě vlastně vůbec netušil, co to znamená „death metal“, když hudební hrátky s největší myslitelnou tvrdostí a rychlostí zůstávaly maximálně u thrashových bran či u archaického black metalu po vzoru VENOM nebo CELTIC FROST...
Švédské THYRFING jsem až doposud měl soukromě zařazené ve škatulce neznámých, nicméně potencionálně (a subjektivně, pochopitelně) „nadějných“ kapel. Příčinou toho bylo jejich živé vystoupení ve Wackenu v roce 2003...
„Nad krajinou rozevlátor,vládne Smrt a terminátor,teskně hučí karburátor,že už není pomoci. Nad mrtvolou rozeklátor, nemá šanci respirátor,nezahřeje radiátor...
Tak tohle se mi vážně líbilo. Ukřižujte si mě na čem chcete (pokud samozřejmě nemáte stejný názor jako já), ale „Keeper Of The Seven Keys - The Legacy“ v živém provedení...
Ten scénář je prakticky pořád stejný. Ne snad že bych se chtěl z ničeho nic tvářit, že jsem objevil osmý div světa a pojmenoval něco, co nebylo zřejmé po prvním poslechu každého ze čtyř posledních řadových alb (počínaje „Land Of The Free“ /1995/) bohaté diskografie skupiny...
Mám ten dojem, že festivalové záležitosti typu Fantasy Metal Festu pořadové číslo 3, jenž se odehrál první zářijovou sobotu v areálu pardubického koupaliště „Cihelna“...
V prvním pokračování volné série spisovatele Simona R. Greena o soukromém detektivu Johnu Taylorovi, jenž proslul svým talentem nacházet ztracené věci v londýnské čtvrti – nečtvrti zvané „Noční strana“...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.