PERSEUS - Co neovlivníme, to necháváme ležet (rozhovor s Miroslavem Spilkou)
Mnoho vody uteklo od doby, kdy kapela PERSEUS, jinak dítko Miroslava Spilky alias zpěváka kdysi dávno slavných CALIBOS, vydala svůj debut.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mnoho vody uteklo od doby, kdy kapela PERSEUS, jinak dítko Miroslava Spilky alias zpěváka kdysi dávno slavných CALIBOS, vydala svůj debut.
Už před více jak dvěma roky slibovali SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY na květen 2020 domácí klubové turné „May(be) Tour“...
Covid – 19 nezmizel dokonce ani díky ruské invazi na Ukrajinu, ale počty jeho nových případů klesly natolik, že už se stalo společensky přijatelné pořádat koncerty v klubech bez omezení kapacity či nošení roušek nebo respirátorů.
V nezměněné sestavě se TWISTED SISTER vřítili do roku 1984, který měl znamenat vrchol jejich pozemské slávy. Však jim také hrálo do karet vlastně úplně všechno: stávali se čím dál tím víc masově oblíbenými (čemuž dozajista nahrávala i prezentace v televizi)...
Přiznávám, že ke kapelám v maskách chovám přirozenou nedůvěru. Mám totiž za to, že právě tímto způsobem mohou zakrývat vlastní nedostatky invenční...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.