Leon Da Costa - CONAN A SLEPÁ BOHYNĚ
Pro každého, kdo se alespoň trochu pohybuje v oblasti fantasy literatury, není jistě žádným tajemstvím, že jednoznačně nejoblíbenější a nejangažovanější postavou je Conan...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Útlounkou knížečkou nazvanou prostě jménem svého ústředního hrdiny „Cormac Mac Art“ splnilo konečně nakladatelství Laser - Books dluh domácích nakladatelů vůči všem česky mluvícím fanouškům famózního autora fantasy literatury R.
První dubnový páteční večer v prostorách plzeňského kulturního domu Šeříková nabídl svým návštěvníkům, jejichž počet bych skromně odhadl na necelou tisícovku...
Paradox umírajícího života. Zápěstí sevřená nerozlomitelnými ocelovými pouty, sražený na kolenou, tváří v tvář nataženému revolveru. Smrt je cítit na jazyku a přesto v sobě člověk s tušenou beznadějí nalézá nepředstavitelné množství vnitřní síly a energie...
Jestliže základním stavebním kamenem a samozřejmou nutností pro to, aby se člověk stal pořádným rockovým publicistou, je účast na nějakém mezinárodním letním megahudebním festivalu...
Němečtí odkrývači míst posledního odpočinku jsou už spolehliví snad skutečně málem jako sama smrt. Ve své novodobé a letos už vlastně desetileté historii (počítáno samozřejmě od alba „The Reaper“ z roku 1993) nás pravidelně...
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.