UNDERTOW - 34CE
Pokaždé, když narazím na album typu „34CE“ kapely typu UNDERTOW, cítím ve vzduchu nějakou lumpárnu. Nerozuměje tomu prosím špatně, ale když na vás z obalu zírá pouhopouhá trojice muzikantů...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Album „Gambrinus Live“, jehož název je mimo jiné smutným dokladem toho, jak moc je bohužel pro tuzemskou metalovou muziku důležitý sponzorský faktor, by se vlastně dalo považovat za první opravdové živé album ARAKAINu se vším...
Po více jak šesti letech existence a dvou znamenitých kazetách („Po nás potopa“ /1997/ a „Úděl Kassandry“ /1998/) přicházejí konečně ostravští punkoví obroditelé AQVA SILENTIA s čistokrevným cédéčkem...
Vydání žádného jiného alba ARAKAINu snad neprovázelo tak moc velké očekávání, jako právě „Apage Satanas“, nahrávaného mimochodem v době kdy naši hokejisté dosáhli na zlato na OH v Naganu (což je velmi sympaticky zmíněno i v bookletu desky).
Tak konečně. Jedna z bezpochyby nejočekávanějších tuzemských desek pro letošek dorazila na pulty prodejen s hudebními nahrávkami a gordický uzel, který už určitě nějaký ten pátek ležel v hlavě nejednoho z nás...
Ať už byly důvody překvapivého odchodu neodmyslitelného protagonisty slovutných německých kovotepců ACCEPT na podzim roku 1987 (tedy v době, kdy už tahle legenda měla pomalu to nejlepší – tedy alespoň pro tentokráte – za sebou)...
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.