ARAKAIN - Schizofrenie
Rok po vydání debutu, v době kdy obecně vrcholila thrashmetalová mánie, jíž byl tou dobou posedlý snad celý svět, se na pultech domácích obchodů s hudbou objevilo druhé řadové album ARAKAINu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na sklonku druhého tisíciletí, dva tisíce let od údajného zrození Ježíše Krista, se King Diamond podruhé v kariéře své stejnojmenné kapely (prvně tomu bylo na albu „The Eye“ z roku 1990) rozhodl vyjít při vyprávění svých chladivě podmanivých hororových příběhů z poněkud více reálnějšího (i když …) základu a sáhnul k legendám opředené francouzské vesničce Rennes-le-Château a velice ošemetného tématu - totiž k Bohu a právě Ježíši Kristu.
Rok 1990 a album „Seasons In The Abyss“ znamenaly pro thrashmetalovou veličinu SLAYER velmi mnoho. Skupina touto nahrávkou ukončila pro ni vlastně životně důležitá osmdesátá léta minulého století (bože...
Vlastně ještě skoro čerstvá novinka pražských ´post´ (o významu tohoto pojmenování o několik řádek níže) doomařů, nazvaná neodolatelně „E=mc³“, mě přednedávnem natolik zaujala (a soudě dle vašich ohlasů doufám...
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.