Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vlastně ještě skoro čerstvá novinka pražských ´post´ (o významu tohoto pojmenování o několik řádek níže) doomařů, nazvaná neodolatelně „E=mc³“, mě přednedávnem natolik zaujala (a soudě dle vašich ohlasů doufám...
Takže Alešovi Brichtovi opravdu definitivně odzvonil zvonec a Arakain už se nerovná jednomu ze synonymů jeho jména. Člověk to může mockrát číst, mockrát si připadat být s tím srozuměný...
V předposledním roce minulého století natočili Kasparkovci vrchol rozehrané trilogie o věčném souboji dobra a zla, který ovšem nebyl žádným jiným vrcholem...
Pražská formace Anhead zřejmě vešla do povědomí širší tuzemské posluchačské obce svou debutní nahrávkou „Phases“ z roku 2000, nahrávkou, kterou zřejmě neudělala nijak velkou díru do světa...
Druhé pokračování série zlo versus dobro vlastně dokonale odráží všechno to, co bylo zvěčněno na „Masquerade“.
Pokud bych měl najít jednu věc, kterou Rolfovi Kasparkovi (znovu výhradní autor podepsaný pod tímto albem) nelze nikdy a za žádné situace vyčíst...
Ačkoliv album „Crusader“ zřejmě není oním oficiálně neoficiálním způsobem považováno za některou z největších klasik vzešlých z dílny britských novovlných heavy metalistů SAXON...
Jako bych to před sebou přímo viděl. Zapadajícím sluncem zrudlý soumrak a v něm se v pomalém přímořském větru s monotónním vrzáním houpající vývěsní štít s nápisem „Hospoda u Černé ruky“.
Pod záštitou vzpomínky na tragicky zemřelého kamaráda ze Kdyně uspořádali rovněž kdyňští (dnes už ovšem pouze z jedné čtvrtiny) Martyrium Christi v krásnou srpnovou sobotu nultý ročník „Memory Rock Festu“ a myšlenka to rozhodně nebyla špatná.
Na příkladu kdyňské Zvlášňý Školy, dnes už téměř domácí bigbítovo-punkové stálice, lze naprosto dokonale demonstrovat, kterak důležitou se pro takovou kapelu může stát čerstvá krev.
Jako blesk obletěla na začátku roku 1992 všechny fanoušky kapely zpráva, že kompletní rytmika Jens Becker a Mr. AC odchází (oba založili spolek X-WILD...
Na přelomu let 1990 a 1991 stál před RUNNING WILD přetěžký úkol. Laťka „Death Or Glory“ byla vztyčena pekelně vysoko a skupina se s tím musela nějak popasovat.
Smrt nebo sláva. Všechno nebo nic. Možná by se do jisté míry dalo polemizovat o tom, co takový název desky vlastně znamená...
Když vloni na jaře tahle smečka otvírala jedno z tradičně velmi povedených vystoupení ostravské Salamandry v pražském klubu Hells Bells, četl jsem ve tvářích přítomného a velmi hustě natěsnaného davu takový malý úžas...
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
