Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Takže Alešovi Brichtovi opravdu definitivně odzvonil zvonec a Arakain už se nerovná jednomu ze synonymů jeho jména. Člověk to může mockrát číst, mockrát si připadat být s tím srozuměný...
V předposledním roce minulého století natočili Kasparkovci vrchol rozehrané trilogie o věčném souboji dobra a zla, který ovšem nebyl žádným jiným vrcholem...
Pražská formace Anhead zřejmě vešla do povědomí širší tuzemské posluchačské obce svou debutní nahrávkou „Phases“ z roku 2000, nahrávkou, kterou zřejmě neudělala nijak velkou díru do světa...
Druhé pokračování série zlo versus dobro vlastně dokonale odráží všechno to, co bylo zvěčněno na „Masquerade“.
Pokud bych měl najít jednu věc, kterou Rolfovi Kasparkovi (znovu výhradní autor podepsaný pod tímto albem) nelze nikdy a za žádné situace vyčíst...
Ačkoliv album „Crusader“ zřejmě není oním oficiálně neoficiálním způsobem považováno za některou z největších klasik vzešlých z dílny britských novovlných heavy metalistů SAXON...
Jako bych to před sebou přímo viděl. Zapadajícím sluncem zrudlý soumrak a v něm se v pomalém přímořském větru s monotónním vrzáním houpající vývěsní štít s nápisem „Hospoda u Černé ruky“.
Pod záštitou vzpomínky na tragicky zemřelého kamaráda ze Kdyně uspořádali rovněž kdyňští (dnes už ovšem pouze z jedné čtvrtiny) Martyrium Christi v krásnou srpnovou sobotu nultý ročník „Memory Rock Festu“ a myšlenka to rozhodně nebyla špatná.
Na příkladu kdyňské Zvlášňý Školy, dnes už téměř domácí bigbítovo-punkové stálice, lze naprosto dokonale demonstrovat, kterak důležitou se pro takovou kapelu může stát čerstvá krev.
Jako blesk obletěla na začátku roku 1992 všechny fanoušky kapely zpráva, že kompletní rytmika Jens Becker a Mr. AC odchází (oba založili spolek X-WILD...
Na přelomu let 1990 a 1991 stál před RUNNING WILD přetěžký úkol. Laťka „Death Or Glory“ byla vztyčena pekelně vysoko a skupina se s tím musela nějak popasovat.
Smrt nebo sláva. Všechno nebo nic. Možná by se do jisté míry dalo polemizovat o tom, co takový název desky vlastně znamená...
Když vloni na jaře tahle smečka otvírala jedno z tradičně velmi povedených vystoupení ostravské Salamandry v pražském klubu Hells Bells, četl jsem ve tvářích přítomného a velmi hustě natěsnaného davu takový malý úžas...
Královský přístav. Vskutku vznosně pojmenovali RUNNING WILD svojí čtvrtou studiovku. Ale budiž jim přáno, vždyť autorská trojice Kasparek-Moti-Becker se konečně mohla sejít při komponování a konečně se také mohla předvést v plném světle.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
