EF - We Salute You, You And You!
Je to téměř jedenáct let, co jsme tu o švédských náladotvůrcích psali naposledy. A kolega Vidar už tenkrát nešetřil chválou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Od Andora jsem nic nečekal. Rogue One se mi moc nelíbilo. Trailery vypadaly vlastně celkem podivně. Chyba! Andor je v rámci Star Wars vybroušený diamant...
Vykopává slovenská mladá krev. Kvarteto TVÖ, rozehrávající eggpunkový rajot, není z ranku melodických kytarovek...
Marvel ještě nikdy nečelil tak nelehkému úkolu. Hlavní herec obsazený pro roli Black Panthera, Chadwick Boseman, který se pro tuto postavu hodil jako málokdo jiný...
Je to už více jak devatenáct let, kdy jsem viděl v plzeňské Šeříkovce PARADISE LOST naposledy. Tenkrát s nimi vystupovaly dvě poměrně bizarní domácí předkapely.
Devátá párty v bývalém pornokině. Punkový svatostánek u Toutatise. Pánbůh zaplať za tyhle prostory.
V sedm hodin ještě Futurum zeje poloprázdnotou. Američtí IRIST tak spouštějí svůj půlhodinový set do sálu...
Trochu pozapomenutý fantasy-steampunkový seriál jsem objevil náhodou. Důvodů proč si ho pustit bylo hned několik. Za prvé: velká část exteriérů se nalézá v České republice a je to vidět.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.