CAVE IN - Heavy Pendulum
V pořadí sedmá řadovka CAVE IN je pro mě jednou z nejlepších rockových desek roku 2022. I když ten rock jde na procházku až za hranici důraznosti a tvrdosti.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tři kapely, které představují vždy zcela jiný pohled na současný hardcore. Od silové energobomby, která ostří riffy thrashmetalovým brouskem...
Rock a jeho hranice, díl druhý. Od progrocku koketujícího s djentem, přes melancholické indie, až po zvukově vymazlenou psychedelii.
Koncert amerického cover fenoménu se dvakrát odkládal. Z roku 2020 na 2021 a následně na 2022. Zdá se, že v mezidobí kapela ještě nabrala popularitu.
Rock a jeho hranice. Nebo spíš nekonečný prostor, kterým lze toto slovo vyplnit. Od klasického hard’n’heavy přes noise’n’rollové válcovačky až po alternativní legendu.
Asi se mi dosud nikdy nestalo, že by se koncert nějaké americké kapely domluvil přímo v mém autě, a ještě ten den se konal.
Druhá várka skvělých nahrávek roku 2021. Tentokráte od všeho trochu. Od mladé naděje domácího thrash metalu k již protřelé špičce scény...
Letošní rok máme zhruba v polovině, a to je vždy doba, kdy mám dost velký odstup od toho minulého. Takže čas začít bilancovat.
Mladá kapela, která v průběhu korony zaznamenala přímo raketový start. BLACK MIDI. V roce 2019 hrají v podzemí klubu Underdogs a o tři roky bez problému zaplní Meet Factory...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.