Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
14. ledna 2022 tomu bude dvacet let, kdy na našem webu vyšla recenze na desku „Robert Berry´s Soundtrack“, což byl pokus zhudebnit knižní sérii THE WHEEL OF TIME od amerického spisovatele Roberta Jordana.
Netradiční kvarteto z Toulouse se za krátkou dobu vypracovalo z lokální kapely na jméno, které je potvrzeno na prestižní festivaly Roadburn nebo Amplifest pro rok 2022.
Marvel letos přiložil pod seriálovým kotlem tak, že to mělo tendenci roztrhnout komín. Dočkali jsme se pěti velmi rozdílných kousků.
Album, které mírní vášně, uklidňuje ducha a přináší mír. Mnohokrát jsem ho v roce 2021 využil jako terapii.
Král minisérií roku 2021. Dvě a půl hodiny, uzavřený příběh, který má v sobě maximum člověčenství i přes to...
Varuji vás. Nechoďte na to! Tohle si zaslouží propadnout do toho nejhlubšího zapomnění. Na film jsem šel bez velkých očekávání.
Každý rok před Vánocemi zažívám stejnou situaci. Zkouším si zrekapitulovat, co všechno jsem slyšel a o čem jsem si udělal nějakou poznámku.
Seriál, který budou hardcore fanoušci Andrzeje Sapkowskiho proklínat a nenávidět. Milovníci generických fantasy si k němu zřejmě cestu najdou.
Je to nejlepší Spider-man ze světa MCU? Ano. Je to nejlepší film od Marvelu? Ne. Budou tu v recenzi spoilery? Ne. A to je asi všechno...
Jeden z nejvýraznějších filmů roku 2021. Ridley Scott se po všech těch nesmyslných resuscitacích "Vetřelce" dokázal zvednout a natočit film...
Kapela, která se v Praze mihla coby celkem překvapivý doprovod THE DILLINGER ESCAPE PLAN, přichází po šesti letech s albem...
Dvě předchozí desky „Rust“ a „No Comfort“ se pro mě zapsaly tučných písmem do dějin soutoku stoner metalu a doomu.
Hranici, po které se současná tvorba splašených Skotů pohybuje, lze definovat jako místo, kde se střetává technický math-metal s grindcorem a noiseovým terorem.
Filmy a seriály podle her. Velká bolest filmového světa. Bylo vlastně něco zajímavého v poslední době? Mortal Kombat?
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
