Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
FRACTAL UNIVERSE byli první kapela na mém zatím stále posledním velkém klubovém koncertu, který proběhl v únoru roku 2020 v pražském klubu Futurum.
Dnes se začíná ve dvanáct. Což je úplně skvělé, je možno si přispat a pokecat s lidma. A je možné to provozovat i o něco déle...
Poté, co jsem se vrátil z policejní stanice v Trutnově a vlezl do areálu, jsem s lítostí zjistil, že jsem prošvihnul SICK DESTROYER.
U brány se hlásím v 15:10 a z Bojiště ještě nejdou žádné zvuky. To je podivné, Obscene Extreme povětšinou šlape jako hodinky.
Letošní Obscene Extreme si budu pamatovat hodně dlouho. V mnoha ohledech jsem zažil pár věcí, které se mi do paměti zaryjí velmi hluboko.
Když jsem tohle album slyšel poprvé, měl jsem pocit, že to už i pro mě bude daleko za hranou poslouchatelnosti. Nakonec jsem dospěl k tomu...
Hraje v jedné z mála mladších hardcoreových kapel, pár let dělal ve vydavatelství Day After, kde jste ho mohli pravidelně vídat u stánku labelu na Obscene Extreme nebo Fluff Festu a je to pure vinylový maniak...
Poslední Watch Dogs pro mě byli mírným zklamáním, příběhovému DLC jsem přesto dal šanci a nelituji toho.
Je to tu. Filmostroj zvaný Marvel opět roztlačuje lehce přibržděný kinoprůmysl. Na předpremiéře bylo plno. Bylo super být zase v plném kině a nechat se vysírat puberťáky...
Celkem spontánní akce. Na nádraží vyzvedávám kumpána na fesťák a půlhodinový skluz Českých drah mě stojí klenot festivalu...
Je to pták? Je to tornádo? Je to letadlo? Je to Superman? Ne, jsou to noví BLACK MIDI. Jsou dál. A jsou vejš. Dva roky staré album „Schlagenheim“ bylo debutem...
Dnes čistokrevná pouliční směska. Pravidla neplatí. Napříč styly, s kytarou i bez. Od kytarového hypnotického snění...
Není komiks jako komiks. A není superhrdina jako superhrdina. Na jedné straně jsou limonády od Marvelu nebo DC a na druhé jsou počiny...
V roce 2019 jsem nevědomky prokaučoval slušnou řádku koncertů. Jedním z nich, který si vyčítám určitě nejvíce...
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
