Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdybyste hledali tu nejpunkovější a nejskandálnější domácí bordel kapelu, tak to jsou tyhle čtyři kulisáci.
Je srpen, venku probíhá veletrh sychravosti a tohle album mi přesně zapadlo do kovové oblohy. Za posledních pár měsíců se k posledním CULT OF LUNA vracím pravidelně a musím dodat...
Jediná silverrocketí kapela na světě, která provozuje foodinstablog, se hlásí s třetí řadovkou. Pár věcí se nemění...
„Nesuď knihu podle obalu.“ „Dobrá… A desku soudit můžu?“ „Desku můžeš, zvlášť když je metalová.
Když Nergal z BEHEMOTH před třemi roky vydal s Johnem Porterem album „Songs Of Love And Death“, nevěnoval jsem mu příliš pozornosti.
Deska z minulého roku, ke které se pravidelně vracím. Čtveřice dvacátníků vloni přišla s nahrávkou, která je dokonale nezaškatulkovatelná.
Kytarově odlehčenější díl, který sdruží pár opravdu výjimečných a žánrově neuchopitelných počinů.
Satanističtí Simpsons v komiksu nebo ještě lépe Addamsova rodina stižená blackmetalismem. Ten koncept byl jednoduchý.
Pátý díl bude o depresi, zmaru a temnotě. Desek není mnoho, ale o to jsou hutnější a výživnější.
Když potřebuji v posledních měsících vyklidnit, pouštím si KALLE. Je to lék namíchaný z melancholie a meditace.
Dneska jsem si hodně svědomitě nabrousil tužku, kterou toto píšu, takže budu ostře chválit. Tady se hodí malé upozornění.
Třetí díl považuji hudebně za nejsilnější. Sešly se v něm desky a nahrávky, o kterých se příliš nemluví...
Švýcarská kapela, kterou tvoří odpadlíci z THE OCEAN, se vyvíjí čím dál tím zajímavějším směrem.
Druhý díl desek a nahrávek, které stojí za to připomenout z roku 2019 se bude týkat žánrů, jež se valí a také se v nich povětšinou křičí.
Odpálit hned na úvod největší hitovku na albu samozřejmě vtáhne do dalšího poslechu. Ten nabídne solidní heavy metal amerického střihu, ale takovou pecku jako "Satana" už zde neuslyšíte. O kapánek více mi vyhovovala komplexnější tvář z minulé desky.
Pětice mladíků, co na obalu alba vypadá jako chlapecká kapela z devadesátek, vybublala z islandského podzemí s pozoruhodně vyspělým materiálem. „Múr“ se pohybuje někde na pomezí progresivního metalu, doomu a post-metalu. Výborné album.
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
