TRIGGER, LILIXELBE - Starý Plzenec, Chodba - 24. dubna 2024
Koncert na chodbě. Jako fakt. LILIXELBE se rozhodli zpečetit povedené splitko s německými TRIGGER koncertem, který se uskutečnil na chodbě k jejich zkušebně.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Koncert na chodbě. Jako fakt. LILIXELBE se rozhodli zpečetit povedené splitko s německými TRIGGER koncertem, který se uskutečnil na chodbě k jejich zkušebně.
Letos jsem viděl už dva koncerty, které mě vcucly, rozžvýkaly a vyplivly s dlouhotrvajícím úsměvem. To vše doprovázel neodbytný pocit...
Pokud mě paměť neklame, tak CULT LEADER u nás nikdy nehráli. Vždycky líznou jen okolní státy. A nejinak tomu je i v roce 2024.
Moovement je prostor, ve kterém jsem nikdy na podobném koncertu nebyl. Tuto skutečnost rázně změnila nejagilnější promotérská plzeňská banda “U Toutatise”...
Druhý a závěrečný díl minisérie, v níž si připomínáme ty zajímavé kousky ze slovenské scény roku 2023.
BOTCH. Pokud mě paměť neklame, tak tu byli naposledy na konci listopadu roku 1999. Kapela, která zazářila, pohasla a nyní se vrací.
Hudba, která u našich východních bratří vyšla v roce 2023 a přežila v mých uších do dneška.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.