TYPE O NEGATIVE - Vzácná (krevní) skupina
Brooklynskou dark rockovou formaci TYPE O NEGATIVE asi leckomu z vás není třeba blíže představovat. Jedna ze stálic temného žánru, která se v hudebním světě pohybuje již čtrnáct let...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Brooklynskou dark rockovou formaci TYPE O NEGATIVE asi leckomu z vás není třeba blíže představovat. Jedna ze stálic temného žánru, která se v hudebním světě pohybuje již čtrnáct let...
O tom, že tvorba metalových kapel nachází oblibu v nejrůznějších světových mýtech a legendách, není žádných pochyb. Nejstarší civilizací, ze které dnes heavy žánry čerpají podněty pro svou lyriku...
Přirovnání Balkánu k sudu střelného prachu se nehodí jen a pouze na příliš často bouchající politický život na téhle doslova žhavé půdě, ale dá se stejně dobře použít i pro „horkou“ hudební produkci v této oblasti.
Jeden z loňských atomových výbuchů labelu NUCLEAR BLAST přinesl na Zem kromě jiných škodlivin :-) také DVD MANOWAR s názvem FIRE AND BLOOD. Jak zřejmě tušíte...
Bez jakékoli slávy a propagace se s oficiálním datem 26.11.2002 objevilo na hard&heavy trhu další album losangeleské kapely SYSTEM OF A DOWN. Tahle mimo-řadová deska s vyzývavým názvem STEAL THIS ALBUM sice ukradla svůj titul jedné ostřejší americké rapové dvojici (THE COUT)...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.