Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První z posledního dne. M.A.C. OF MAD. Pražáci měli z prvních kapel asi nejnižší účast na josefovském buzerpace. Kapela hodně doplácela na zvuk, striktně rovná rytmika a efekty pouštěné z notebooku se venku jevily poněkud zvláštním způsobem - hodně tupě a zastřeně.
Druhý den zahajují bratři ve splitu s otevírajícími prvního dne. Tedy mostečtí OPITZ, kteří svůj materiál před nedávnou dobu otiskli do trackových stop společně s RUBUFASO MUKUFO.
Jak počalo být dobrý zvykem, o výkop se poslední dobou na Brutal Assaultu starají sportovci hrající v grindových dresech. Ani letos tomu nebylo jinak.
Dvanácatý ročník festivalu opět procházel organizačními změnami a stejně jako loni představil zajímavě nabitý program. Před vlastní sérií článků jsme pro vás i nyní připravili přehled našich postřehů a komentářů.
Další ročník festivalu Brutal Assault již klepe na dveře. Po loňském, v mnoha ohledech přelomovém je ten letošní co do počtu zvučných jmen opět neméně atraktivní a lákavý.
Po několika měsících jsme zpět s naší již tradiční náloží recenzí demonahrávek pocházejících z tuzemských luhů a hájů. O tom, že jejich přísun neustává ani během okurkové sezóny...
Sobotní program ač na počet vystupující velmi bohatý spěl k jedinému vrcholu - BRUTAL TRUTH. Do té doby byl divákům nabídnut vskutku dlouhý výčet interpretů různého žánrového zažazení či kvality.
V duchu nejlepší tradice nás v podkrkonošském Trutnově přivítalo deštivé počasí, který je dějištěm již devátého ročníku kultovního festivalu Obscene Extreme.
I po těch dlouhých letech půstu jsem si od legendárních BLACK SABBATH z období, kdy u nich pěl malý čaroděj Ronnie James Dio, sliboval velmi dobrý zážitek.
Tentokráté co do počtu zrecenzovaných nahrávek velmi bohatá Demonadílka se vám hlásí už potřetí. Poprvé jsme se v rámci těchtou souhrnných článků, ve kterých se zabýváme demonahrávkami zaslanými naší redakci...
Rok se s rokem sešel a nadešel čas na bilancování. Ze změti čísel se vynořil žebříček, který máte možnost zhlédnout níže. Zdá se, že v uplynulém roce zaujala rovným dílem tradičnost i moderna...
Podruhé se vám hlásíme s naší pravidelnou dávkou (d)emocí. Po krátké odmlce jsme pod tlakem obsahu naší redakční schránky nuceni vám opět nabídnout několik recenzí demonahrávek z českých a slovenských krajů.
CEMETERY OF SCREAM – The Event Horizon (Metal Mind Productions 2006) Po poměrně dlouhé odmlce se CEMETERY OF SCREAM vrací s novou nahrávkou, o níž lze již na úvod říci...
Dobrácky poloobor, najlepší tenista v redakcii Metalopolis, zapálený bojovník za metalovú hudbu a všestranný mediálny profesionál, ale aj fanúšik LORDI...
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
