METAL VALHALLA 2017 - Výhoda domáceho prostredia
Trinásť rokov nášmu výročnému rebríčku dominovali zahraničné mená – a tak možno nebude prekvapením, že keď sa konečne na čelo dostali domáci reprezentanti...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Trinásť rokov nášmu výročnému rebríčku dominovali zahraničné mená – a tak možno nebude prekvapením, že keď sa konečne na čelo dostali domáci reprezentanti...
Včerejší den byl náročný. Déšť a program do hluboké noci. Ještě teď cítím krk, který jsem si málem ukroutil na některých koncertech. Uniká mi tedy úplný začátek sobotního festivalu a přicházím až na druhou kapelu.
Celou noc nás skrápí déšť. Koncert TEETHGRINDER se poté odehrává za atmosféry, jakou jen tak nezapomenu. Ačkoliv bude za chvíli poledne, je pološero, pódium ozařují rudé lampy a před ním se krčí pestrobarevná změť oddaných pláštěnek.
Ráno jako malované. Dnes na Brutal Assaultu naposledy. Na hlavní scéně právě startuje vrtule domácí thrashová naděje EXORCZIPHOBIA. Tuto nadějnou čtyřku jsem viděl už asi pětkrát a musím říci...
Spěchám. Vím, že mají v úterý hrát ČAD, jen nevím kdy. A vlastně si nejsem jistý kde. Možná jsem ale jen špatně googlil.
Tak je to šťastně za námi. Metalová fiesta pro rok 2017 skončila a měla mnoho vrcholů a pár strmých pádů. Jak to viděli členové redakce...
Máme zde tipy na letošní rekordně vyprodaný festival z obou břehů řeky Moravy. I přes nepřízeň počasí letošní natřískaná soupiska přinesla vyprodání lístků na festival ještě před jeho zahájením!
S Honzou jsme se na Fluff Festu minuli doslova o prsa. Řekli jsme si, že si vzájemně napíšeme, co ten druhý na Fluffu prošvihnul. Nakonec z toho vzniknul článek...
Uplynulých dvanásť víťazov nášho výročného rebríčka pochádzalo buď z anglofónnych krajín alebo z metalu zasľúbenej Škandinávie. Ročník trinásty na mapu víťazných krajín pripichol francúzsku vlajku.
Spěchám opět už na první kapelu. Před šestnácti lety byli DEMIMONDE zjevení. Nikdo tady podobně alternativní metalovou hudbu nedělal. A popravdě, největší radost mám z toho...
Pominu-li fronty, byl hned začátek festivalu parádní a nesl s sebou hned několik skvělých koncertů. Už lotyšská TESA vytvořila krásné instrumentální intro Brutal Assaultu.
První dojmy z právě doznivšího festivalového dění jsou kolikrát ty nejdůležitější a tak vám ty naše přinášíme i letos. A že to budou zase jen oslavné ódy?
Brutalček je pre mňa každoročne najkrajšia dovolenková destinácia. Štyri intenzívne dni plné hluku, špiny, divotvorných ľudí, úsmevov, radosti, skvelej energie a dobrej nálady.
Ráno jako malované a každej ví, že kafe a esíčka jsou nejlepší vstup do dne. A pak něco toho českého ema...
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.