DEVEROVA CHYBA - Club 59
V dobe, keď sa nepoužité noty a melódie jednoducho míňajú, treba v honbe za Svätým grálom originality upriamiť myslenie iným smerom. Jednou z možností môže byť opätovné definovanie úloh jednodlivých nástrojov...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V dobe, keď sa nepoužité noty a melódie jednoducho míňajú, treba v honbe za Svätým grálom originality upriamiť myslenie iným smerom. Jednou z možností môže byť opätovné definovanie úloh jednodlivých nástrojov...
I keď si živo pamätám, že keď som si tento album niesol domov z akéhosi koncertu v legendárnom kulturáku na Vajnorskej ulici, bola teplá májová noc, stačí sa pozrieť na jeho obal...
CRADLE OF FILTH mal kedysi každý aspoň trochu rád. Príbeh jednej z najosobitejších (v každom možnom význame) metalových formácií je však príbehom postupného pádu do (pod)priemeru.
Vždy, keď sa z undergroundového koncertu stane „udalosť“, ide o malý zázrak. Aj keď v prípade LVMEN nejde o nič prekvapivé; celá kariéra tejto doslova tajomstvom zahalenej skupiny je – na domáce pomery – zázrakom.
Nemálo fanúšikov (post)hardcorovej či metalovej muziky dnes prisahá na kruh kapiel okolo ISIS, klasikov NEUROSIS či európskych emisárov CULT OF LUNA – pre niektorých bude možno prekvapivé...
„V roku 2002 dvaja týpci opustili Nórsko a vydali sa do ulíc zlatej Európy, aby nenašli nič iné, než špinu a odpadky. Žili v kontajneroch a na vrakoviskách na vyžobraných plechovkách piva a fazuliach v konzerve...
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.