AUTÁ - Aj autá sú len ľudia
Tak, a je to tu. Božstvo Pixar, ktoré svojím „Príbehom hračiek“ vdýchlo dušu umierajúcemu žánru animovaných detských filmov, udrelo znovu. Jeho siedmy celovečerný film (uvedený tradične vydareným predfilmom...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak, a je to tu. Božstvo Pixar, ktoré svojím „Príbehom hračiek“ vdýchlo dušu umierajúcemu žánru animovaných detských filmov, udrelo znovu. Jeho siedmy celovečerný film (uvedený tradične vydareným predfilmom...
Robiť rozhovor s Johanom Edlundom z TIAMAT práve 6. 6. 2006 má v sebe istú dávku mystična. Aj preto som mal strach, kto sa (ako inak, presne o šiestej) ozve na druhej strane slúchatka.
Na otázku ako sa schladiť v tohtoročných rekordných horúčavách dáva v bratislavskej hradnej skale zavŕtaný Subclub skvelú odpoveď. Zvlášť keď jeho pódium mala okupovať štvorica kapiel...
Dámy a páni, ctení ctitelia vyššieho umenia, nepoškvrnenej dokonalosti, opulentnej teatrálnosti, dočkali ste sa! Jeden z najlegendárnejších, najznámejších a najpreceňovaneších koncertných záznamov sa dočkal po jedenástich rokoch vydania na dvojici strieborných DVD kotúčikov.
Bratia Cavanaghovci musia byť skutočne zúfalí. Nie je to tak dávno, čo v rozhovoroch k „A Fine Day To Exit“ neskrývali očakávanie širšieho úspechu, ktorý by ANATHEMU katapultoval definitívne preč z už vtedy priúzkej metalovej škatuľky.
O tom, ako stimulovať turistický ruch v Bratislave, by mohli prednášať organizátori trojice júnových koncertov, ktoré v rozpätí necelých desiatich dní navštívilo viac než štyridsať tisíc fanúšikov.
Zabudnúť na zaradenie do kontextu je pri spomienkovej recenzii trestuhodnou chybou, poďme sa teda pozrieť, čo sa dialo na elitnej časti nórskej čiernej scény na prelome rokov 1998 a 1999: SATYRICON sa nadychovali na prelomový album „Rebel Extravaganza“...
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.