Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
U BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB (B.R.M.C.) sice před rokem došlo ke změně na bubenické židličce, ale co se dalšího stylového vývoje týče, je u nich vše při starém - tedy hodinová neučesaně znějící nahrávka...
Třetí album ANNIHILATOR rozdělilo fanoušky téhle kanadské power metalové úderky na dvě poloviny. První skupina rozhořčeně hlásala něco o ztrátě kreditů...
Z dnešního pohledu je právě „Horrorscope“ tím albem, díky kterému se OVERKILL podařilo rozšířit řady svých fanoušků a zachovat si dlouhodobě budovanou kvalitativní úroveň vlastní tvorby.
Pokud tahle parta působila na svém debutu alespoň trochu svěže a neoposlouchaně (i v rámci celé retro vlny), pak její druhé album „Sea Of Cowards“ značnou část nadějí do ní vkládaných maže.
Když se SUICIDAL TENDENCIES na počátku devadesátých let dvacátého století propracovali mezi novou metalovou elitu, pravděpodobně řešili, jak si své pozice co nejlépe udržet...
Tahle původně nekompromisní hardcoreová agitka z Venice se postupem osmdesátých let minulého století vypracovala z kapely s označením „Worst Band in Flipside“ (jejíž koncerty byly v úplných počátcích...
RATT, coby jedna ze stěžejních kapel americké glam metalové scény osmdesátých let, vždycky představovala učebnicový příklad pozlátkového životního stylu tehdejších rockových hvězd a její členové si vždy dokázali veškeré „radosti“...
S obrovskou vervou a přesvědčivostí vlítli glam metaloví RATT do své nové fáze existence. Ta má název „Infestation“ a představuje jedno z nejlepších alb...
Texaská bruska na svém ultimátním záseku, který určil pravidla pro vývoj na tvrdě metalové scéně na (minimálně) dalších pět let, otočila kormidlem zcela opačným směrem...
Zatímco po téměř celá osmdesátá léta dvacátého století platila PANTERA za slušně šlapající, nicméně invenčně průměrnou hair metalovou bandu z amerického jihu...
DEATH ANGEL se zapsali do srdcí thrash metalových fans ještě coby náctiletí mladíčci dvěma nekompromisními záseky „The Ultra Violence“ a „Frolic Through The Park“...
Nejlepší album, na jakém kdy zpíval Steve „Zetro“ Souza. Zatímco předcházející nosič „Pleasures Of The Flesh“ zastihl EXODUS ve stavu lehkého zaváhání a dá se říci i hledání nové formy po odchodu Paula Baloffa...
Když se v průběhu nahrávání třetí desky rozhodl hlavní tahoun METAL CHURCH, kytarista a skladatel Kurdt Vanderhoof, že již nadále nebude členem této seattleské power metalové úderky...
„No Place For Disgrace“ pro mne představuje první setkání s tvorbou těchto arizonských thrashers. Nekompromisní a ultrarychlý materiál je možné brát jako názornou ukázku stavu věcí v metalové hudbě druhé poloviny osmdesátých let minulého století...
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
