HEAVEN AND HELL - The Devil You Know
Konečně zde máme dlouhodobě avizované album od druhdy slavné sestavy BLACK SABBATH, která před mnohými lety nahrála taková díla jako „Mob Rules“ nebo „Dehumanizer“.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nic naplat, v Čechách a na Slovensku mají DEPECHE MODE stále velmi silnou fanouškovskou základnu, která se vytrvale rozrůstá již více než dvacet let. Zhruba tolik času totiž uteklo od prvního pražského koncertu věhlasných Britů...
Tahle slavná parta, kterou je dnes zcela zbytečné někomu obšírně představovat, byla ve svých počátcích mnohými zařazována do hairmetalového hnutí, které vzplálo v průběhu osmdesátých let v Kalifornii.
Tříleté čekání je u konce a skotští FRANZ FERDINAND přicházejí právě v těchto dnech se svou několikrát odloženou třetí deskou. Již dlouho před vydáním utíkaly ze studia informace o tom...
Když se v roce 1982 dala v Essenu do kupy trojice nevycválaných výrostků, aby pod vlivem svých velkých vzorů VENOM, MERCYFUL FATE a později i SLAYER začala otravovat své okolí kraválem nemajícím do té doby obdoby...
THE CURE tímhle materiálem zklamali. Po výtečném tříhodinovém koncertu z února loňského roku, jaký předvedli právě v Praze, přišla studená sprcha. Novinka „4:13 Dream“ řídící se heslem – "hlavně se nikomu nezprotivit"...
Britští KAISER CHIEFS se po nemalých úspěších svých prvních dvou nahrávek příliš dlouho nerozpakovali a tak už v průběhu loňského podzimu zaútočili na britské hitparády svým třetím albem.
Zřejmě ani ten největší optimista by si ještě v létě na tyto britpopové hvězdy devadesátých let nevsadil. Jenže arogantčíci z Manchesteru přišli zcela neočekávaně se svou nejlepší nahrávkou.
THE KILLERS jsou ukázkovým příkladem situace, kam až lze zajít za účelem udržení si co nejširší fanouškovské základny, bez ohledu na kvalitu produkovaného materiálu.
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.