DEF LEPPARD - Pyromania
Když se na prázdných bankovních kontech členů DEF LEPPARD objevila na jaře 1983 sedmimístná finanční položka, museli se z toho vzpamatovávat několik dní.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Slide It In (1984)Sestava: David Coverdale – zpěv, Micky Moody – kytara, Mel Galley – kytara, John Sykes – kytara, Colin Hodgkinson – baskytara, Neil Murray – baskytara...
Album „High´N´Dry“ (1981) je bezesporu nejtvrdším dílem od DEF LEPPARD a zároveň jedním z mých nejoblíbenějších. Rovnoměrně totiž kombinuje úderný model tehdejší Nové vlny britského heavy metalu se stadiónovou podobou pozdějších DEF LEPPARD.
V roce 1976 se DEEP PURPLE rozpadají a jejich zpěvák David Coverdale logicky přechází na sólovou dráhu. Stěhuje se však na dva roky do Německa, kde spolu s kytaristou Mickym Moodym nahrává dvě zajímavá alba „Whitesnake“ (1977) a „Northwinds“ (1977)...
Vlna amerických glam-metalových kapel osmdesátých let asi nikdy nebude patřit ke stěžejnímu programu těchto stránek, ale přeci jen ve chvíli, kdy vychází návratové dílo jednomu z čelních představitelů tohoto kdysi úspěšného hnutí...
Švédové THE HIVES byli vždy zárukou výtečné koncertní zábavy a ne jinak tomu bylo i minulý nedělní večer v pražském Roxy, kam přijeli hlavně kvůli propagaci skladeb ze své poslední řadovky „Black And White Album“ (2007).
Vidět polovinu sestavy slavné PANTERY (Phil Anselmo, Rex Brown) nebo vedoucí členy předních sludge metalových formací z amerického jihu, ať už v tomto případě mluvím o CORROSION OF CONFORMITY (Pepper Keenan) nebo CROWBAR (Kirk Windstein)...
Letošní ročník jednodenního festivalu METALMANIA se nesl jednoznačně ve znamení starého dobrého thrash metalu. Jestli šlo z pozice pořadatelů o úplnou náhodu...
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.