METALLICA - Master Of Puppets
Když solidně rozjetá kapela na sklonku roku 1985 počala shromažďovat nové nápady coby kostru alba, které už od počátku pracovně nazývala „Master Of Puppets“...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když solidně rozjetá kapela na sklonku roku 1985 počala shromažďovat nové nápady coby kostru alba, které už od počátku pracovně nazývala „Master Of Puppets“...
Po tomto koncertě budu navždy tvrdit jediné - když do Prahy přijede Robert Smith se svými THE CURE, jde zpravidla o událost, kterou je nutné nepromarnit.
Znovuobnovení SMASHING PUMPKINS tedy zahájili své evropské turné v Praze. Událost, která nenechala chladným žádného z příznivců alternativního rocku minulé dekády.
Dodnes je možné brát album „The Ritual“ (1992) od TESTAMENT jako souhlasné pokývání na stylově zlomové černé album od METALLICY. Řada z vůdčích kapel thrashmetalového ranku osmdesátých let si byla v té době dobře vědoma stále omezenějších výrazových prostředků vlastního stylu a proto počala na počátku dekády následující vyvíjet svou produkci od vysokorychlostního hromobití k nové přehlednější a melodičtější struktuře skladeb.
Méně skladbově vyvážené a méně zvukově vydařené dvojče předchozího alba „Practice What You Preach“ (1989), tak lze hbitě jednou větou popsat čtvrtou řadovku „Souls Of Black“ (1990) od TESTAMENT – v té době stále ještě nerozlučné pětice sympatických thrashers od zátoky poblíž San Francisca.
Třetí album „Practice What You Preach“ (1989) je do dnešních dnů komerčně nejúspěšnější nahrávkou těchto pěti sympaťáků z Bay Area. Ze současného pohledu se však jedná o poměrně neprávem přehlížený drahokam jejich diskografie...
Odpálit hned na úvod největší hitovku na albu samozřejmě vtáhne do dalšího poslechu. Ten nabídne solidní heavy metal amerického střihu, ale takovou pecku jako "Satana" už zde neuslyšíte. O kapánek více mi vyhovovala komplexnější tvář z minulé desky.
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.