Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už jsou to téměř tři roky, co jsme zde zveřejnili rozhovor s přední tuzemskou rockovou kapelou SUNSHINE. Tenkrát to bylo u příležitosti vydání velmi očekávaného alba „Moonshower And Razorblades“ (2005)...
Když jsem se ze západních Čech vydal napříč republikou, ani náhodou jsem netušil, že si budu ve Zlíně připadat jako ve snu. A teď ani tak nemluvím o cihlových funkcionalistických stavbách...
Táborští SUNSHINE už jsou na tuzemské scéně pojmem, který zaručuje strhující koncertní zážitek. Páteční večer však s sebou nesl i další výjimečné události...
Chuchvalce dýmu, pekelné vedro, dunění hutných kytar, ale i namachrovaná image, to byli před lety američtí MONSTER MAGNET. Jedna z nejpozoruhodnějších stoner metalových kapel...
A máme tady další zápis od těchto finských výtečníků. Obě desky, které následovaly po velkém koncertním návratu v roce 2002, se staly v rámci možností úspěšnými a tak nebyl důvod v nastoleném směru nepokračovat.
Vlastně bych měl asi nejdřív napsat, že legendární OVERKILL jsou tu už celé čtvrtstoletí, že na počátku kariéry napomáhali vytvářet prvotní vlnu žánru zvaného „thrash“...
Jestli mezi německými kapelami, které vyznávají melodické pojetí rockové hudby, existuje jediná, jež mne svou produkcí dokázala vždy zaujmout, pak jsou to jednoznačně PINK CREAM 69.
Alba i koncerty těchto paňáců v černobílých mundůrech dosud vždy zaručovaly pořádnou dávku rockové zábavy. Nejinak tomu je v případě jejich velmi očekávané novinky „The Black And White Album“ (2007)...
Naposledy bylo o THE CULT slyšet před dlouhými šesti lety, tedy v době, kdy vyšla jejich fantastická comebacková deska „Beyond Good And Evil“ (2001), která představila kapelu v nezvykle nabušené a tvrdé fazóně.
Pauzy mezi studiovými alby britských THE CULT dosahují dnes již neúnosné délky šesti let. Ať už jsou tyto zdlouhavé prodlevy způsobeny neschopností vzájemné komunikace mezi několikrát rozkmotřeným vůdčím duem (Ian Astbury – zpěv...
Americká čtveřice se nám po dvou letech od své předchozí fošny „Wake The Dead“ (2005) hlásí znovu s poctivou porcí řádně nasraného hardcore. I přestože se jejich vydavatelství v současné době snaží rejžovat na momentálně určující vlně emo-core a kromě několika skutečně kvalitních partiček vydává alba celé řadě uplakaných nedochůdčat (AIDEN a jim podobní)...
Když Jack White na minulém albu „Get Behind Me Satan“ (2005) odložil kytary, šlo nejen pro mne o velké překvapení. Nový směr, kterým se na něm THE WHITE STRIPES prezentovali totiž stál především na úsporných postupech starého piána.
Když zhruba před dvěma lety naznačili KAISER CHIEFS poprvé své možnosti, byli jen další z řady nových anglických senzací, o kterých se tvrdilo, že budou spásou rozlehlé ostrovní scény.
A pak zbyli tři. Ne nejde o známý titulek, který kdysi dávno ohlašoval novou éru legendárních GENESIS poté, co z této rockové klasiky po Peteru Gabrielovi odešel i kytarista Steve Hackett.
Zatím se kloním k pozitivním názorům. Unylost minulých nahrávek se sice úplně nevytratila, ale jestliže to v předchozím případě byla příjemná akademická nuda, tak tentokrát můžeme hovořit o emoční pestrosti a schopnosti vtáhnout alespoň dále pod povrch.
Odpálit hned na úvod největší hitovku na albu samozřejmě vtáhne do dalšího poslechu. Ten nabídne solidní heavy metal amerického střihu, ale takovou pecku jako "Satana" už zde neuslyšíte. O kapánek více mi vyhovovala komplexnější tvář z minulé desky.
Pětice mladíků, co na obalu alba vypadá jako chlapecká kapela z devadesátek, vybublala z islandského podzemí s pozoruhodně vyspělým materiálem. „Múr“ se pohybuje někde na pomezí progresivního metalu, doomu a post-metalu. Výborné album.
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
