ILLEGAL ILLUSION - Under The True Color
Je sympatické, že vydavatelství Redblack čím dál tím častěji sahá po skupinách, které se svým zaměřením značně odlišují od striktně metalové produkce.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poté, co se Trent Reznor v posledních letech stal opět studiově plodným umělcem, bylo nevyhnutelné, aby jeho formace NINE INCH NAILS poctila svou návštěvou i naše hlavní město.
Když před třemi lety vpadli na kalifornskou rockovou scénu VELVET REVOLVER se svým debutem „Contraband“ (2004), bylo to jako vítězné tažení osvoboditelských tanků plně naložených vysoko destrukční municí.
Asi není na světě rockového fanouška, který by neznal skladby „Mama, I´m Coming Home“ a „No More Tears“. Toto album se skutečně stalo znamením své doby a „madmana“ vymrštilo na samotný vrchol hudebního nebe.
Uf! Tak letos nám dali nekorunovaní králové stoner rocku opravdu zabrat, ale za tu námahu to nakonec stálo. Člověk se po těch dvou týdnech soustředěného poslechu cítí jako spokojený horolezec na konci úspěšného ale namáhavého výšlapu.
Už od odpoledne proudily kolem haly zástupy fanoušků a opravdu se jen těžko odhadovalo, na koho jich přišlo nejvíc. Publikum tvořily prostě téměř všechny věkové generace od sotva patnáctiletých výrostků ve vytahaných tričkách až po šedesátileté pupíky s kelímkáčem v ruce.
Tohle, do té doby zřejmě nejtvrdší, Ozzyho album se stalo odrazovým můstkem pro závratnou kariéru mladého Zakka Wyldea, jehož charakteristický zjev a kytarový um z něho udělal přes noc metalovou ikonu přelomu osmdesátých a devadesátých let.
Je to už několik dlouhých sezón, co k nám naposledy zavítal tento kontroverzní americký strašák. Naposledy jsme jej mohli vidět v roce 2003 na letišti v Táboře...
Po vcelku trapném avšak logickém vyhazovu od BLACK SABBATH to s Ozzym v roce 1979 nevypadalo zrovna růžově. Ten, zmítán osobními problémy, s pověstí alkoholika a potížisty potulujícího se po barech v nočním Los Angeles...
Zatím se kloním k pozitivním názorům. Unylost minulých nahrávek se sice úplně nevytratila, ale jestliže to v předchozím případě byla příjemná akademická nuda, tak tentokrát můžeme hovořit o emoční pestrosti a schopnosti vtáhnout alespoň dále pod povrch.
Odpálit hned na úvod největší hitovku na albu samozřejmě vtáhne do dalšího poslechu. Ten nabídne solidní heavy metal amerického střihu, ale takovou pecku jako "Satana" už zde neuslyšíte. O kapánek více mi vyhovovala komplexnější tvář z minulé desky.
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!