BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB - Baby 81
Jak ten čas letí. Zdá se mi to nedávno, co jsem zaregistroval tuhle „cool“ partičku navlečenou do kožených bund poprvé. Bylo léto roku 2001 a BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB vydávali svůj eponymní debut.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jak ten čas letí. Zdá se mi to nedávno, co jsem zaregistroval tuhle „cool“ partičku navlečenou do kožených bund poprvé. Bylo léto roku 2001 a BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB vydávali svůj eponymní debut.
Jak už o tři roky dříve naznačilo předchozí album „Youthanasia“ (1994), počali se kalifornští MEGADETH v polovině devadesátých let výrazně přiklánět k písničkovějšímu rockovému vyjádření vlastní tvorby.
Pokud vyrůstáte v anglickém Sheffieldu a nejste zrovna vysokoškolsky vzdělaní a nebo synáčci z finančně zabezpečených rodin, kterým rodiče rezervují místo v představenstvu jejich podniku...
Novinka těchhle chlápků z Walesu je přesně taková, jakou jsem ji čekal. MANIC STREET PREACHERS jsou totiž skupinou, která veškerá svá zásadní alba vydala ještě v minulém století a dnes si jen tak zlehka užívá svého výsostného postavení nekomplikovaným kytarovým popem.
Tři roky očekávané novinkové album W.A.S.P., nazvané nekompromisně „Dominator“, vychází právě v těchto dnech u Demolition Records. A proto přijměte prosím mé letmé ohlédnutí za všemi jejich staršími studiovými počiny...
Měl to být come-back roku, ale bohužel nestalo se. Legendární problémová formace, ze které na úsvitu sedmdesátých let vzešel pradědeček punku, heroinový tyranosaurus IGGY POP se po více než třiceti letech dočkala svého znovuzrození.
Němečtí DESTRUCTION jsou bezesporu jednou z nejpozoruhodnějších thrashmetalových legend starého kontinentu. Jsou kapelou, která již před více než dvěma desetiletími stanovila pravidla žánru svými klasickými a do dnes adorovanými alby a taktéž kapelou...
Odpálit hned na úvod největší hitovku na albu samozřejmě vtáhne do dalšího poslechu. Ten nabídne solidní heavy metal amerického střihu, ale takovou pecku jako "Satana" už zde neuslyšíte. O kapánek více mi vyhovovala komplexnější tvář z minulé desky.
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.