SLAYER - South Of Heaven
„South Of Heaven“ (1988) to mělo ze všech dosavadních alb z diskografie SLAYER zřejmě asi opravdu nejtěžší. A to nejenom díky faktu, že přišlo po průlomovém a věčně oslavovaném pomníku „Reign In Blood“ (1986)...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„South Of Heaven“ (1988) to mělo ze všech dosavadních alb z diskografie SLAYER zřejmě asi opravdu nejtěžší. A to nejenom díky faktu, že přišlo po průlomovém a věčně oslavovaném pomníku „Reign In Blood“ (1986)...
Co k debutu SLAYER „Show No Mercy“ (1983) s třiadvacetiletým zpožděním říct? Určitě jde o album, které spolu s prvotinou METALLICY „Kill ´Em All“ (1983) v tom roce vydatně posunulo hranice obecného vnímání extrému v metalové hudbě.
Nahrávka nesoucí ve svém názvu jméno jedné z nejzákeřnějších duševních chorob znamenala pro SEPULTURU první poměrně velký úspěch, první zapsání se do paměti mnoha sběratelům extrémní hudby po celém světě a konečně definitivní průlom z brazilského metalového undergroundu do vyšších pater podporovaných silnou vydavatelskou stájí Roadrunner Records.
Tahle legendární thrash metalová partička z arizonské pouště, která si vždy libovala v hustém riffingu a velmi kritických textech, patřila na sklonku osmdesátých let mezi největší naděje na americké metalové scéně.
Kdysi nedotčená krajina, nyní znečištěná chemikáliemi a odpady z průmyslových oblastí, kolabující města, ve kterých se dokáží orientovat už jen zločinecké organizace a zkorumpovaní vůdci...
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se odhodlal k napsání tohoto článku, protože jsem pořád přemítal nad tím, zda li je vůbec smysluplné na převážně metalovém webu popisovat nové album notoricky známé tuzemské kapely...
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.