MORBID ANGEL - Altars Of Madness
Death metal jako jeden velký stylový fenomén, jehož kontury se počaly formovat zhruba od poloviny osmdesátých let, prošel za posledních dvacet let mnoha proměnami...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jak už název této kapely napovídá (A.O.R. - druhdy název celého jednoho stylu Adult Oriented Rock, který byl populární zejména v USA, prožíval své zlaté období v letech 1978–1982 a reprezentovaly jej zejména kapely JOURNEY a FOREIGNER)...
Mám v podstatě z celkového pohledu seattleské rodáky QUEENSRYCHE velmi rád. Před patnácti lety šlo o kapelu, která reprezentovala to nejlepší z americké melodičtější metalové produkce a která si svou chvíli slávy poctivě vydobyla třemi velmi kvalitními alby – koncepčním „Operation Mindcrime“ (1988)...
Jedno z nejočekávánějších tvrdě rockových alb letošního jara vydávají právě Američané ATREYU, kteří jsou stále poměrně aktuálními objevy minulých dvou sezón a reprezentují agilní vydavatelskou stáj Victory Records.
Pokud jste si kdysi dávno zamilovali první alba amerických SKID ROW, jsou dnes Švédové HARDCORE SUPERSTAR kapelou přesně pro Vás. Tato ambiciózní čtveřice vlítla na scénu počátkem roku 2000 a svým masivně podporovaným debutem „Bad Sneakers And A Piňa Colada“ si vysloužila nálepku největšího objevu skandinávské rock´n´rollové školy.
Dlouholetá úderka ze země „tří korunek“ RANDY na sklonku loňského roku vypustila další nekompromisní řadovku. Skupina patří mezi nejstarší kapely vydávající svá alba u labelu Burning Heart z Örebro a reprezentuje klasický britský vzorek punkové školy...
Kapela THE STROKES je v současnosti v situaci, kdy kritika napjatě čeká na každé její zaváhání, aby mohla posléze tyto vcelku sympatické hošíky rekrutující se převážně z finančně zajištěných rodin a kteří sami sebe prezentují jako pouliční rebely a vůdčí persóny jedné velké retro rockové vlny...
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.