DESTRUCTION - Inventor Of Evil
Před deseti lety bych považoval návrat thrash metalových pionýrů ze Saarbruckenu za věc prakticky nemožnou, neboť styl, kterým tato pozoruhodná německá kapela vešla ve známost v 80.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S citelným zpožděním několika let do Čech konečně dorazila americká kapela KORN, která v polovině minulého desetiletí definovala nu-metalový žánr, jenž později dotáhla k absolutní dokonalosti.
Už na minulém albu „By The Grace Of God“ byl rozpoznatelný příklon kapely k úhlednější a čistší stavbě kompozic. Definitivní ústup od energického rychlého garáž rock'n'rollu inspirovaného MOTORHEAD přichází však až nyní s v pořadí již šestým albem „Rock N Roll Is Dead“.
S počasím to v sobotu ráno nevypadalo zrovna nejlíp. Každou chvíli poprchávalo a ten největší mrak se držel přímo nad táborským areálem. Nakonec však všechno dopadlo přesně naopak.
Pro návštěvu jednoho z největších festivalových podniků letošního léta u nás jsem se rozhodl velmi spontánně až několik dní před akcí a v žádném případě svého rozhodnutí nelituji.
Jelikož se na stránkách Metalopolisu o ALICE COOPEROVI ještě nepsalo, neodpustím si pojmout tuto recenzi jako velmi letmé zmapování jeho kariéry, do kterého v závěru zasadím nové album „Dirty Diamonds“.
Druhá řadovka bývá v mnoha případech rozhodující v identifikaci kapely a utvoření si názoru na to, jestli ta je ochotná posunout svůj výraz oproti prvotině jiným směrem nebo naopak setrvat na svém a na každé dalším albu omílat obehraný model.
Snad žádný kytarista na poli extrémnější metalové muziky nedosáhl tolik, co Švéd Michael Amott. Tento dnes již zkušený a ostřílený matador za sebou v posledních 15 letech zanechal pestrý kaleidoskop alb...
Představte si zhudebněnou civilnost, zvukový produkt zbavený jakýchkoliv tendencí a snah o upoutání pozornosti něčím v běžném životě neslýchaným, zkrátka rockovou hudbu ořezanou až na kost od všech přísad...
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.