Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po bombastické jízdě „The Black Parade“, prostřednictvím které vzali před lety tito Američané celý svět útokem, jsem s napětím očekával, kam dál se tahle parta z New Jersey posune.
Události, které předcházely velkým změnám v řadách HELLOWEEN, jsou všem velmi dobře známé, takže jen v krátkosti. Totálním komerčním fiaskem alba „Chameleon“ ani ne tak zaskočená...
Možná to bude znít vtipně, ale z britských MOTÖRHEAD se za poslední dvě dekády stalo těleso, které je synonymem dokonalé stability a pevného zdraví. Vždyť jejich současná trojčlenná sestava funguje bez problémů už od poloviny devadesátých let a nebýt tenkrát dětinského odchodu uraženého Würzela...
SODOM opravdu nepatří mezi kapely, u kterých by jejich fanoušek tápal nad otázkou, zdali se jeho oblíbenci s novou deskou posunou někam jinam nebo jestli setrvají na svém léty vypilovaném militantním thrash metalu.
Velmi dlouho avizovaný návrat kalifornských FORBIDDEN se rozhodně vydařil, byť album prakticky nepřichází s ničím novým a pouze rozvíjí dávný thrashový styl souboru z přelomu osmdesátých a devadesátých let.
Uvědomuji si, že superlativů na první alba německých HELLOWEEN už jste ode mne slyšeli příliš, ovšem mírnit bych se dokázal za úplně jiných okolností...
Co říct k albu, které ve své době oslovilo miliony fanoušků napříč Evropou, Severní i Jižní Amerikou a znamenalo výrazný restart melodického pojetí metalové hudby?
Jedna z dnes již téměř zapomenutých kapel z éry Nové vlny britského heavy metalu se letos otřepala k povedenému studiovému albu, prvnímu za opravdu hodně dlouhou dobu.
Myslím, že letos bylo velice nepravděpodobné očekávat na novince německých HELLOWEEN nějaké stylové experimenty. Tahle pětice se totiž dostatečně vydováděla již před rokem...
Některé nahrávky se postupem let stávají doslova kultovními svatyněmi, které i přestože dnes již nejsou netvrdšími, nejrychlejšími, nejmelodičtějšími výtvory daného žánru...
V červnu 1992, tedy necelé dva roky po skvělém „Tales From The Twilight World“, přichází na svět tahle jízda králů, kde tvorba BLIND GUARDIAN definitivně získává na zjevné svébytnosti s jakou útočila po celá devadesátá léta.
Sobotní svátek většiny příznivců black metalové hudby se myslím nadmíru vydařil, protože, jak obě hlavní norské akvizice ENSLAVED i DIMMU BORGIR, z nichž každá vždy reprezentovala zcela odlišné pojetí černého žánru...
Z mého pohledu je třetí album Strážců prostě čarokrásné a představuje i po těch dvaceti letech, které na něm mimochodem nezanechaly žádné výrazné známky úbytku jeho kouzla...
Nedokážu předem odhadnout, jak s mým tvrzením, že druhé album „Follow The Blind“ považuji za úplně nejslabší řadovou desku v celé dlouhé diskografii BLIND GUARDIAN...
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
