Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dánská metalová bomba osmdesátých let patří mezi vytrvalé bojovníky s mnohokráte ne příliš příznivým osudem. Duo tahounů Ronnie Atkins a Ken Hammer se totiž za svou bezmála třicetiletou kariéru muselo vypořádat s mnoha těžkostmi.
Spolupráce Tonyho Iommiho a Geezera Butlera s malým čarodějem Ronniem Jamesem Diem nabrala v roce 1982 pro všeobecně překvapené fanoušky BLACK SABBATH rychlý směr ke konci.
Zjevně nejvíce podceňované album BLACK SABBATH v jejich historii. V kontextu tvorby kapely ze sedmdesátých let znamená hodně zvláštní, zvukově barevné a až mainstreamově světlé rockové dílo.
V případě svého pátého alba se černokněžnická veleskupina nacházela na svém absolutním tvůrčím vrcholu. Šlo bezesporu o největší okamžik v kariéře BLACK SABATH...
Avizovaná obměna celkového výrazu Ozzyho tvorby se sice nekoná, ovšem díky příchodu nového kytaristy Guse G. dostáváme album, které není úplnou kopií těch posledních předchozích.
Rok 1972 zastihl BLACK SABBATH na vrcholu kokainového šílenství. Stále se zvyšující vyčerpanost z nekonečných koncertních štací měla za následek neúměrné užívání návykových látek.
Díky neuvěřitelnému tempu (kolotoč studiových nahrávek a turné) se právě v období kolem roku 1971 BLACK SABBATH naplno sžili v pevnou a nerozbytnou jednotku a stali se po vpodstatě pouhých dvou sezónách matadory mezi kapelami nové generace.
Už je tomu tak – DEFTONES zkrátka nedokáží nahrát špatnou desku a to i navzdory nepříjemné události, jakou byla před rokem a půl autonehoda jejich původního baskytaristy Chi-Chenga...
Ihned po vydání debutového alba počali BLACK SABBATH podstatně častěji koncertovat, než bylo u nich zvykem na sklonku šedesátých let. Tehdy měly jejich koncerty formu spíše několikahodinových jamů uvnitř malých prostor...
Není třeba rozdmýchávat spekulační teze, nakolik byl návrat zlatého hrdla Jorna Landeho do řad německé power metalové úderky pouze krokem, jak zamezit klesající tendenci úspěšnosti jejich předchozích alb.
Pět let čekání je u konce a jedna z nejvýživnějších metalových formací poslední dekády přichází se svým dalším, v pořadí již sedmým albovým zářezem. Jestliže se někdy psalo o NEVERMORE jako o thrash metalových QUEENSRŸCHE...
Dostat se důsledně pod kůži novému albu téhle letité thrash metalové stálice jsem vlastně bral jako takový zajímavý výlet, protože ačkoliv mám první čtyři alba ANNIHILATOR vydatně naposlouchány již z dob dávno minulých...
Švédská death metalová stálice se na začátku devadesátých let minulého století s ničím moc nepárala. Její debut „Left Hand Path“ stanovil pravidla celé severské smrtonosné vlně...
Osvědčené přísloví říkající něco o tom, že méně někdy znamená více, lze bez mrknutí okem použít na právě vycházející novinku od těchto kalifornských thrashmetalových matadorů...
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
