TERROR - Keepers Of The Faith
Kalifornská HC inštitúcia znovu úraduje vo veľkom štýle. Kým predchádzajúci štúdiový počin „The Damned, The Shamed“ naznačoval miernu únavu materiálu...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ak existuje nejaký dôvod, pre ktorý by BLACK SABBATH mali vydať ešte aspoň jednu štúdiovú nahrávku, tak je to napríklad skutočnosť, že „Forbidden“ by rozhodne nemal byť historicky posledným albumom tejto legendy všetkých legiend.
Ville Valo je majstrom vtipného a výstižného pomenovanie svojej vlastnej muziky. A hoci legendárna hláška o „priamej zrážke DEPECHE MODE a DIMMU BORGIR vo filme Davida Lyncha“ z čias výbornej dosky „Deep Shadows And Brilliant Highlights“ zostane zrejme navždy neprekonaná...
Potápanie v modrej hlbočine pri austrálskych brehoch ako dokonalý letný zážitok? V spoločnosti PARKWAY DRIVE určite áno. Znie to až neuveriteľne, ale týmto mládencom sa naozaj podaril skvelý kúsok – nahrať zásadný...
Thomas Gabriel „Warrior“ Fischer, výrazná kreatívna osobnosť a jeden z hlavných dizajnérov extrémneho metalu, neprestáva ani po viac ako dvoch desaťročiach fascinovať zástupy priaznivcov najtemnejšej gitarovej muziky.
Nie náhodou sa tento výnimočný počin pri nedávnom koncoročnom bilancovaní našej redakcie ocitol medzi desiatimi najlepšími albumami roku 2009. Kúzelná kresba uzimenej samoty z rúk majstra Travisa Smitha na obale novej nahrávky pánov z Los Angeles predznamenáva nezabudnuteľné chvíle plné hodnotných poslucháčskych zážitkov.
Album „The Gathering Wilderness“ bol v roku 2005 nielen vydareným debutom na značke Metal Blade Records, ale pre sympatických snaživcov z írskeho Dublinu aj pootvorením dverí úspechu u širšieho publika minimálne na európskej úrovni.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.