TOMBS - Winter Hours
Gitarista a spevák Mike Hill žije v New Yorku, ktorý z hĺbky duše nenávidí. Namiesto toho, aby sa presťahoval na Floridu a lovil aligátory, zostáva so svojimi sociálnymi fóbiami vo Veľkom jablku...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Martin Škaroupka dosiahol to, čo sa doposiaľ žiadnemu z českých a slovenských metalových hudobníkov nepodarilo. Je súčasťou svetoznámej kapely, nahral s ňou výborný album...
Zlatá kalifornská mládež dobýja svojou brutálnou muzikou Európu! Presne pred rokom som na tomto mieste oslavoval chlapcov zo SUICIDE SILENCE, v týchto dňoch k nám na značke Lifeforce Recors prichádza zázrak menom THE FACELESS...
S riadne tučnou náložou sú späť bratislavskí ABHORRENCE, na týchto stránkach a u všetkých dobre informovaných tuzemských priaznivcov tvrdej gitarovej muziky už niekoľko rokov zaslúžene oslavované slovenské hácéčkové jednotky.
Pred dverami koniec roka. Za oknami pľušť a slota. Poďme si preto radšej zaspomínať na príjemné slnečné dni, keď sme vylihovali v tráve a vychutnávali si dokonalé kombinácie chute piva...
Len ťažko sa dá detailne dodržiavať lákavá poslucháčska filozofia „Black metal rozhodne áno – ale iba s klávesami a lesbickými upírkami“, keď si už viac ako jedenásť rokov s takou radosťou vychutnávate dokonalý čierny monolit s názvom „Wolf´s Lair Abyss“.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.