GREEN CARNATION - Tichý chuligán (rozhovor s Kjetilom Nordhusom)
Väčšinou platí, že frontmanom kapely je spevák. Je najviac na očiach, práve jeho komunikácia s poslucháčom je tá primárna. V GREEN CARNATION je to však trochu inak.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Väčšinou platí, že frontmanom kapely je spevák. Je najviac na očiach, práve jeho komunikácia s poslucháčom je tá primárna. V GREEN CARNATION je to však trochu inak.
WINTER SOLSTICE je mladá kapela z Virgínie v Spojených štátoch, do ktorých momentálne vkladá nádeje firma Metal Blade. Pred mesiacom im vydali ich druhý album...
Neuveriteľne mlado vyzerajú na promo fotkách Američania WINTER SOLSTICE, čerstvá akvizícia labelu Metal Blade. Album „The Fall of Rome“ nie je ich debutom (ním bol minuloročný počin „The Pulse Is Overrated“ vydaný u Harvest Earth)...
Devin Townsend má jednu zaujímavú vlastnosť. Schopnosť doviesť do vysokej nadpriemernosti čokoľvek, čoho sa dotkne. Svoj talent rozhadzuje na všetky strany a pravidelne zásobuje hudobný trh kvalitnými počinmi...
O trinástom kroku... 16. septembra 2003 konečne vychádza druhý album A PERFECT CIRCLE, nazvaný „Thirteenth Step“ („Trinásty krok“). Nová zostava sľubuje kvalitu...
Bež, nechaj sa viesť túžbou, sexuálna bytosť.Vraz ho tam ako čepeľ do srdca,Bez svedomia, s jedným motívom...Ukojiť prázdnotu. („The Hollow“) O začiatkoch Prvá „hudobná“ práca Billyho Howerdela (nar.
Už pri poslednej “Blessing In Disguise” dali Nóri GREEN CARNATION jasne najavo, že je bezpredmetné ich hudobné porovnávať so svojimi predchodcami IN THE WOODS… Jednak ich zostava pripomínala lesníkov už iba symbolicky (bubeník Anders Kobro a basák Stein R.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.