AT THE GATES - The Flames Of The End
AT THE GATES sa v prvej polovici 90. rokov vypracovali z lokálnej partie kamarátov hobľujúcich v skúšobni na predmestí Göteborgu na kapelu chodiacu americké turné a vydávajúcu na známej zahraničnej značke.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
AT THE GATES sa v prvej polovici 90. rokov vypracovali z lokálnej partie kamarátov hobľujúcich v skúšobni na predmestí Göteborgu na kapelu chodiacu americké turné a vydávajúcu na známej zahraničnej značke.
Od nového albumu bývalého nácka a panslavistického konvertitu, Charlesa Mansona black metalu, adekvátne šialeného Varga Vikernesa, sa veru veľké zázraky nečakali.
Kombinácia valivých sludge riffov a post-hardcorovej energie s ničivou silou grindcore je odpoveďou Američanov GAZA na otázku, či sa súčasná post éra dá posunúť ešte niekam ďalej aj žánrovo a formálne.
Duncan Jones, syn Davida Bowieho, si po základné kamene svojho komorného filmu priďaleko nešiel. „Moon“ je pokračovaním tradície sci-fi filmov, v ktorých nekonečnosť vesmíru vôkol kontrastuje so samotou a vlastným izolovaným vesmírom hlavného hrdinu.
Milovať RADIOHEAD a túžiť ich vidieť naživo je tak trochu údel. Bez ohľadu na to, koľko ich fanúšikov je tých „pravých“ a koľkí len nasledujú nejaký nafúknutý hype...
Nie v PKO, ale v DK Dúbravka sa nakoniec odohral koncert, ktorého zostava by sa pred vyše 10 rokmi postarala o nejeden metalový mokrý sen. MOONSPELL aj CRADLE OF FILTH patrili do úzkej skupiny kapiel...
Na Fernandovi Ribeirovi, charakteristickom frontmanovi dnes už legendárnych MOONSPELL je najzaujímavejśie to, že žiadna metalová póza na svete nikdy nedobehne jeho nespochybniteľnú charizmu.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.