OCOAI - Breatherman
Na negatívne recenzie neznámych kapiel pravdepodobne netreba plytvať priestorom, ani energiou či už pri ich písaní, alebo čítaní. Výnimku možno ospravedlniť snáď tým...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
There´s A War Going On And I´m Marching In Heavy Boots. Post rock, post metal, post hardcore a všetky ostatné poštové žánre môžu viesť svoju revolúciu proti čomukoľvek skostnatelému v hudbe...
Predchádzajúcim albumom „Pyromania“ sa u DEF LEPPARD stala zásadná vec – ich otvorené koketovanie so severoamerickým kontinentom Amerika pochopila a prijala a zo sheffieldskej päťky sa razom stala „americká kapela“.
Holandskí náladoví technici si doteraz napriek veľkej konkurencii a žánrovým nástrahám držali vzostupnú krivku kvality, predchádzajúci album „Drawing Circles“ patril vo svojom roku určite medzi najlepšie metalové počiny.
Pri formálne vyhranenom žánri so zdanlivo obmedzenými vyjadrovacími prostriedkami a hudbou „nariedko“ – čím sludge s akoukoľvek predponou, príponou, či doplnkom jednoznačne je – netrvá príliš dlho a kapely začnú kolovrátkovať.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.