POCTA JAROVI FILIPOVI - Jarove pesničky
Slovensko nikdy nemalo svojho Kryla ani Nohavicu. Keď som nedávno v rádiu počul „Veličenstvo Kat“, musel som sa smiať pri spomienke na Hoffmanovu „Sľúbili sme si lásku“...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Christer Cederberg patril na sklonku ich existencie k najdôležitejším kreatívnym persónam IN THE WOODS... Je známy hosťovským angažovaním sa v mnohých iných kapelách...
Séria dekonštrukčných článkov pokračuje trochu neobvykle predmetom, s ktorým redakciu Metalopolis.net spája mediálne partnerstvo a na ktorom sa priamo podieľa jeden z našich redaktorov.
Ak niekto aj neuverí, že THE GATHERING sú majstrami živých koncertov, kapela ho o tom bude stále presviedčať. „A Noise Severe“ je (vrátane DVD) už piaty živý zásek v ich o chvíľu dvadsaťročnej kariére a prv...
Osmička z Fox River je na slobode – ak sa tak vôbec dá nazvať zbesilý útek a zúfalý boj o život. V úplnom začiatku im pomohli scenáristi s ich blahosklonným deus ex machina...
Je zvláštne, že v dobe rozpukujúceho internetu ešte toľkým ľuďom vadí absencia zošitých kusov papiera, na ktorých by sa dočítali to isté s mesačným oneskorením a ešte by za to museli aj zaplatiť.
Po pravdepodobne úspešnom live pokuse „Lamentations“ sa OPETH (alebo len ich bývalá stajňa Peaceville?) odhodlali na ďalší pokus, tentokrát naostro. Publikum si ponechali prakticky identické a miesto zmenili len nepatrne.
Ešte jedna podobná kapela a začnem veriť, že existuje nejaká tajná PR stratégia medzi nórskymi drevnými blackmetalistami, ako prelinkovať publikum svojich žánrovo odlišných projektov a držať tak nórsku metalovú scénu pri nadštandartne výdatnom živote.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.