Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Možná jste již THE AXIS OF PERDITION po předchozím, nepochopeném experimentu odepsali. Pak se chytněte za nos, Britové jsou totiž ve skvělé formě a nahrávkou „Tenements (Of The Anointed Flesh)“ získávají fanoušky zpět na svou stranu.
Co asi tak může vzniknout ze spolupráce Neige (mj. ALCEST) a Roman Sajenko (mj. DRUDKH)? Pokud hádáte něco atmosférického, kde hrají prim řádně rozmlžené kytary a melancholická nálada...
Prezence absencí. Aneb další vypořádávání se Stuarta Dahlquista s úmrtím bratra i dalších blízkých osob. Pakliže předchozí deska „What You Don´t Know Is Frontier“ představovala něco jako duševní očistec...
Těžko začít jinak než obligátním tvrzením o zcela odlišné japonské kultuře mísící v sobě východoasijské vlivy s vlivy euroamerickými, přejatými až ad absurdum.
Hyperaktivní Justin Karl Michael Broadrick přichází takřka přesně po dvou letech s novou řadovou deskou svého nejúspěšnějšího post-godfleshovského projektu.
Po dvou letech přichází v ČR velice populární Chris Corner s novou deskou. Předešlou „Kingdom Of Welcome Addiction“ vnímali fanoušci povětšinou jako mírný ústup ze slávy...
Řemeslo a předvídatelnost – těmito dvěma slovy charakterizoval kolega Shnoff předchozí, dva roky starou nahrávku „In The Constellation Of The Black Widow“.
Hned úvodem musím přiznat, že pro mne bylo docela oříškem vyplodit něco smysluplného o aktuální nahrávce ULVER. Co na tom, že se toto norské seskupení dlouhá léta řadilo mezi mé nejoblíbenější interprety.
Redakční oblíbenci DREDG, kteří svého výsostného postavení nabyli především díky famóznímu „Catch Without Arms“, přicházejí s novou nahrávkou. Nahrávkou...
Li Lykke Timotej Zachrisson je mladá švédská zpěvačka, která začíná útočit na přední místa hitparád prodejnosti v zemích na západ od našich hranic a na severu již okupuje samotnou špici.
Musím přiznat, že v dosti obsáhlé diskografii japonských BORIS se už začínám pomalu ztrácet. Kapela nás oblažuje svými výlisky několikrát do roka a není již pomalu v lidských silách vše dopodrobna mapovat...
BLUT AUS NORD, jedna z nejdůležitějších blackmetalových formací současnosti přichází s novým albem. Ačkoliv jsou považováni za vůdčí jméno v daném žánru...
LIFELOVER jsou ukázkovým případem toho, jak se může kdysi nadějná kapela během pár let proměnit v neškodné, bezzubé, ničím nepřekvapující tělesto. Po slibných nahrávkách „Pulver“ a především „Erotik“ přišel kontinuální propad kvality...
Čistě instrumentální projekty rockových a metalových hudebníků jsou vždy poměrně riskantní záležitostí. Záležitostí, u níž si již předem pokládáme otázky...
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
