AZAGHAL - Teraphim
Nejsem žádným velkým znalcem poměrně obsáhlé diskografie finských AZAGHAL, takže nejnovější desku „Teraphim“ hodnotím s víceméně čistým štítem. Tu a tam ale člověk přeci jen něco zaslechne...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nejsem žádným velkým znalcem poměrně obsáhlé diskografie finských AZAGHAL, takže nejnovější desku „Teraphim“ hodnotím s víceméně čistým štítem. Tu a tam ale člověk přeci jen něco zaslechne...
Debutové album švédských APATI je jednou z odpovědí na v současnosti dosti populární depresivně – blackmetalové hnutí. Bohužel se kapela řadí do ranku těch méně výrazných...
OBLITERATE působí na slovenské grindové scéně již řadu let (konkrétně 17), avšak to, co v pohodě stačí na košický region, v lepším případě pak na celou Slovenskou republiku...
Jedna z nejočekávanějších rockových událostí letoška je za námi – pokud o tom náhodou nevíte, FAITH NO MORE v pondělí vystoupili v natřískané Tesla Areně.
Ač se to na první pohled nezdá, dvoučlenné těleso KAUAN nepochází ze země tisíce jezer, nýbrž z ruského Čeljabinsku. Inspirace finskými melancholiky TENHI je však jasně patrná – počínaje samotným názvem kapely („Kauan“ je jedna z desek posmutnělých Finů)...
FEN jsou jedním ze zástupců momentálně dosti populární odnože black metalu kombinované s „post“ vlivy, ať už si pod tím představujeme cokoliv. Na tom by ani nebylo nic až tak zvláštního...
Díky častému koncertování je jméno IAMX tuzemskému posluchači velice dobře známo. Pokud jste se s ním ještě nesetkali, pak vězte, že se jedná o sólový projekt Chrise Cornera (SNEAKER PIMPS)...
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.