DHG - Supervillain Outcast
Jedním z neblahých faktorů lidského života je skutečnost, že přílišná očekávání mohou nezřídka vést k určitému zklamání. Jak se tento fakt může projevit u jedince...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Že se dá smrtící kov dělat i trochu jinak, demonstrovala šestice ze severu již na předchozích dvou nahrávkách, kde dokázala kvalitním způsobem smíchat chutný koktejl z typické metalové razance a tvrdosti s elementy vypůjčenými odjinud (zejména industriálních a hardcoreových prvků bylo užíváno v poměrně hojné míře).
CARNIVAL IN COAL + GOJIRA + ZUBROWSKA = GROTESQUE THROUGH INCOHERENCE. Touto jednoduchou rovnicí se dá asi nejlépe vyjádřit pocit, který z alba „One Thousand Blasting Words“ mám.
LVMEN jsou v současné době hodně v kurzu, a tak nebylo žádným překvapením, že yachtařská prkna byla ve čtvrtek čtrnáctého zcela zaplněna. Ba co víc, naplnily se mé nejhorší obavy – v klubu byla hlava na hlavě...
Další porci zajímavých hudebních záležitostí mohl na počátku nového pracovního týdne opětovně sledovat brněnský Yacht. V tomto případě pořadatelé nabídli kapely motající se okolo hardcorové scény...
Předem upozorňuji, že nejsem zrovna velikým vyznavačem (natož nějakým znalcem) emo, hard a jiných corových záležitostí. Toho večera jsem se však - navzdory značné únavě - do Yachtu celkem těšil.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.