Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dámy a pánové, pozor! Nejočekávanější album tohoto roku je tu. Parta kanadských podivínů nám předhazuje další výplod své kuriózní představivosti a opět provokativním způsobem nastavuje zrcadlo všem progresivně zaměřeným speed-heavy-thrash virtuosům.
Je rok 1988. Metalové scéně vládnou METALLICA, ANTHRAX, SLAYER anebo IRON MAIDEN. Thrash metal postavený na dech beroucích kytaristových výkonech a kvalitním zvuku je na vrcholu.
Je více než jasné, že jednoduché hc-metalové kladivo jménem EMMURE zhýčkaným uším odborných kritiků nikdy lahodit nebude. Tvrdá razantní hudba, volně navazující na staré KORN...
THE YOUNG GODS jsou v ČR velmi dobře usazeným pojmem již od počátku devadesátých let, kdy je domácím alternativcům podsunul tehdejší „mienkotvorca“ Radio 1.
CROWBAR je pozoruhodný hudební úkaz, který se za více jak dvacet let fungování téměř nezměnil. Navzdory všem trendům se sune rychlostí parního válce stále stejným směrem a jen málokdo by očekával...
Britské ARCHITECTS jsem měl vždy zařazené jako snaživou, mediálně dost protěžovanou kapelu, která je v technickém metalcoru sice zběhlá...
FIELDS OF LOCUST jsou nová nadějná „no name“ formace, která vyplavala na povrch z hlubin internetu. Jsou důkazem, že v dnešním globalizovaném digitálním světě stačí začínající kapele vyslat nahrávku do světa skrze ty správné informační kanály...
PENNYWISE patří spolu s kolegy BAD RELIGION, NOFX, RANCID, ale i GREEN DAY nebo OFFSPRING mezi ty důležitější kapely žánru zvaný pop punk (neo punk), nebo chcete-li skate punk...
Tak už to vypadá, že straight-edge divočáky THROWDOWN dostihl po deseti letech a šesti našlapaných albech syndrom stařecké vyklidněnosti. Řízné hardcore křížené s napruženým groove metalem pomalu vyklízí pozice a nastupují propracované...
AFTER THE BURIAL mají v sobě všechny aspekty moderního metalu. Hutné nepravidelné zasekávačky a breaky, naštvaný řev, tvrdost, ale i hravé kytarové kudrlinky a melodie nebo přímočarý thrashový rytmus.
Francouzská eskadra jménem DAGOBA brázdí metalovou scénou již přes deset let, ale nedostatek vlastní osobitosti a větší než malé množství použitých klišé ji zatím nedovolily získat významnější postavení.
Album „Felony“ od amerických EMMURE není nic extra složitého. Pomalejší tempo provází podladěné, sekané kytary a jednoduchá, ale zato drtivá rytmika. To tu samozřejmě bylo již mnohokrát.
Od druhého dílu velkolepého až pompézního dvojalba „Heliocentric/Anthropocentric“ německých THE OCEAN jsem po pravdě žádné velké divy neočekával. Nový hudební model...
Novinku „Ø (Disambiguation)“ od těchto Američanů jsem očekával s menšími obavami, zdali dokáží ustát odchod tahouna Aarona Gillespieho, který se z kapely poroučel po letošním evropském turné.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
