PETER CHRISTOPHERSON - Time Machines II
Time Machines II" vychází čtyři roky po smrti svého tvůrce Petera Christophersona, člena kultovních seskupení COIL...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dostat se do povědomí posluchačů debutem, který po čase nabude takřka kultovního statutu, to je pro muzikanta taková dvojsečná situace. V případě HAVE A NICE LIFE se pozice následovníka „Deathconciousness“ stává nezáviděníhodná také kvůli šesti letům...
Daniela O´Sullivana si jistě mnozí z vás vybaví v souvislosti s norskými ULVER - cestovateli ve všemožných okrajových žánrech. Sympatický Angličan se stal jejich pevnou součástí kolem vydání alba „Wars Of The Roses“.
Někdejší avantgardní stálice severské metalové scény ARCTURUS se probírají z dlouholeté hibernace. A než se ono probuzení završí novou náhravkou, můžeme si zkrátit čekání s dlouho očekáváným debutem těchto Francouzů...
Prvotina těchto blackstronautů z Finska mi utkvěla v paměti jako zajímavý, leč poněkud nedotažený experiment. Ambiciózní kloubení chmurného blacku a sedmdesátkové psychedelie v důsledku zanechalo dojem nepoměru ve prospěch prvého zmiňovaného.
Co čekat od AMORPHIS. Co vůbec očekávat od zaběhlé metalové kapely? Tihle finští kovotepci, podobně jako třeba stylově příbuzní PARADISE LOST nebo MOONSPELL...
PANDA BEAR je kapela, projekt o jednom členovi - Noahu Lennoxovi, který stojí za dnes již veličinou, pojmem známým jako ANIMAL COLLECTIVE. S novou deskou pod značkou PANDA BEAR přichází po čtyřech letech od vydání „Person Pitch”...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.