TIMO TOLKKI´S AVALON - Angels Of The Apocalypse
Rok se sešel s rokem a buclatý kytarový démon z Finska, Timo Tolkki, je zpět s dalším dílem své „metalové opery“ (jak já miluji tento termín!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Like the Phoenix Ileaving the lies behindFuture´s golden for meThere is no one who can stop me now“Nenechte se mýlit, výše uvedené verše nepatří do textové výbavy právě recenzované nahrávky Tima Tolkkiho.
Po neblahých zkušenostech z návštěvy německých HELLOWEEN v naší stověžaté matičce Praze v roce 2010 jsem byl po čertech zvědav, jak dopadne pražská zastávka „Hellish Rock Part II.
O tom, že STRATOVARIUS mají v současnosti status speedmetalové legendy a osvědčené veličiny v daném žánru, netřeba pochybovat. S vývojem kapely byly samozřejmě spojeny i neslané nemastné začátky s Timem Tolkkim za mikrofonem...
Hrobnická parta kolem předáka Chrise Boltendahla si jako obvykle po dvou letech plivla do mozolnatých dlaní, hodila krumpáče a lopaty na ramena a vyrazila na hřbitov vykopat další hrob se záhlavím GRAVE DIGGER.
Hůře stravitelná záležitost i na poměry old school death metalu. Tito Švédové nikdy nejeli přímočarý smrťák, takže novinka vlastně nepřekvapí. Pokud vám vyhovuje fusion kuchyně okrajových forem metalu, nemůžete s tímto nevycválancem šlápnout vedle.
Standardní živák ARAKAINu, výjimečný snad jen tím, kolik let existence na něm kapela slaví. Skalní jistě odhalí, která z obsažených skladeb ještě živě nebyla sejmuta, nám ostatním (co jsme se zároveň nezúčastnili) však postačí pár orientačních poslechů.
Občas není ku škodě se nakazit nějakou tou retro nahrávkou vonící po trvalé, zvlášť když se člověk jinak soustředí hlavně na nové věci. Jen se to s inokulací nesmí přehnat, jinak tahle „dcerka Doro“ o mnoho víc než to prima-retro nenabízí.
Hudba těchto Kanaďanů nikdy nebyla na první poslech. Ale ani skoro dva měsíce po vydání se do jejich novinky neumím dostat. Je tu jen několik záchytných míst, které pro mě mají přitažlivost. To je v porovnání s předchůdci zoufale málo.
Norská obdoba MAXIM TURBULENC (co do rozměrů) hraje elektro rock/metal ozdobený slušným zpěvem. Pro svou zastřenou melancholickou atmosféru nabízejí příjemný poslech jinak ne příliš originální hudby na vlnách středního proudu.
Tore je mrtev a tohle je jeho poslední deska. Bohužel od začátku nepřesvědčivá elevator music, i když bohatě proaranžovaná. Chybí atmosféra. Tu nalézám až v poslední třetině. Avšak Garm je Garm, takže to ještě prohledám, jestli jsem něco nepřeslechl.
Švédové si na svém debutu nedělají hlavu z letopočtu a prostě drhnou pro svou domovinu typickou již trochu historicky zasmrádlou melodickou death šablonu. Ze stylové klasiky berou vše včetně zvuku, ale jelikož jim to hezky šlape, je to hodně slušná jízda.