LOST HIGHWAY - V labyrintu lidské mysli 2/2
Zatímco první informační část článku je určena bez rozdílu všem, tu druhou doporučuji pouze těm, kteří Lost Highway minimálně jednou viděli.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zatímco první informační část článku je určena bez rozdílu všem, tu druhou doporučuji pouze těm, kteří Lost Highway minimálně jednou viděli.
Do chladné a tiché noci proniknul hlasitý výstřel. Major John Scott padá k zemi a z břišní dutiny rozervané salvou broků mu vyvěrá krev.
Bez ohledu na upřednostňovaný filmový vkus se asi všichni shodneme, že svět kinematografie co do barvitosti a nápadů opravdu nezná hranic.
Nudné sobotní odpoledne a za okny pošmourné počasí. Ideální čas popadnout ženu a vyrazit na pořádný metalový koncert.
Pozdní noc roku 1993, kdesi v New Yorku. Skončil další natáčecí den a mnoho jich ještě bude následovat.
Rok 1967 kdesi uprostřed zeleného pekla. Další zatraceně dlouhý pochod. Dlouhý a vyčerpávající.
Náročné natáčení v mrazivých exteriérech, problémy s alkoholem, hudební vklad Zdeňka Lišky a v neposlední řadě tematická interpretace filmu Marketa Lazarová.
Z krajiny zaváté bílou pokrývkou čpí divokost a nezkrotná síla přírody. Po sotva viditelné královské cestě se pomalu plazí kolona saského šlechtice Kristiána.
Vypálená střela pronikla kůží jako nůž máslem. Padající kůň jezdci rozdrtil nohu a naposledy vydechl. Davey Bunting se snaží vyprostit polámanou končetinu...
Vancouver, Kanada. Konec roku 1984. Sylvester Stallone s drzým úsměvem na rtech hecuje vysokého modrookého blondýna: „Teď do toho půjdeme natvrdo...
Ve druhé části článku o legendárním psychologickém thrilleru se zaměřím především na jednotlivé herce a uchopení jejich postav.
Kamera v táhlém záběru bloumá temnými místnostmi pod domem jako myš ztracená v bludišti.
Řeka v širokém korytu obklopeném zelenou džunglí se líně plazí kupředu. Nebe je bez mraků a ve vzduchu je cítit přítomnost nasládlé smrti.
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.