VELKÉ NESNÁZE V MALÉ ČÍNĚ - Jack Burton zasahuje!
Prostory obřadní svatyně ukryté hluboko v podzemí vyplňují hrdinné výkřiky i bolestné nářky padlých bojovníků.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Prostory obřadní svatyně ukryté hluboko v podzemí vyplňují hrdinné výkřiky i bolestné nářky padlých bojovníků.
Neortodoxní režijní metody na place, kouzla zvukových mágů, rozbor filmu a jeho drtivý dopad na kulturu. To jsou jen některá z témat...
Manhattan, říjen roku 1972. Natáčení je již více než měsíc v plném proudu a herci si jen velmi pomalu zvykají na neortodoxní přístup...
Je sám, je tím nejosamělejším člověkem na světě. Co si pamatuje, bylo tomu tak odpradávna, ale tentokrát je ta samota doslova hmatatelná.
Listopad roku 1975. Předposlední měsíc v roce pozvolna startuje, ale slunce deroucí se nad horizont mořské hladiny dává příslib dalšího horkého dne.
Malý Morlar sedí na zelené louce a upřeně pozoruje své rodiče. Dva symboly lhostejnosti, potupy a nekonečného přívalu nadávek.
Není čas ohlížet se zpět. Narkóza už dávno pohltila jeho vědomí. Laserový řezák začne propalovat kůži a nechávat za sebou krvavou brázdu.
Brána Jurského parku se opět otevírá a čeká nás ještě několik důležitých zastávek. Nejprve prozkoumáme herecké obsazení...
Programový inženýr Ray Arnold zděšeně hledí na prázdný výběh. Nemůže uvěřit svým očím, protože tohle znamená jediné.
Les je pokryt desítkami mrtvých a zmrzačených těl. Vzduchem se šíří opojná vůně ohně a střelného prachu.
Právě dokončila rychlou práci. Zákazník si trochu stěžuje a odmítá zaplatit. To je zase den. Možná, že ten další chlápek...
Režisér Wes Craven a kameraman Jacques Haitkin sedí připoutaní v závodních sedačkách, které jsou pevně připevněny k podlaze.
Pokračování článku o jedné z nejlepších kriminálek devadesátých let nás zavede do ulic Los Angeles...
Noční temnotu Los Angeles zmírňují tisíce zářivých světel. Nekonečné dálnice z výšky připomínají obří neonové hady plazící se betonovou metropolí.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.