NELÍTOSTNÝ SOUBOJ - Trudnomyslný epos antických rozměrů 1/2
Noční temnotu Los Angeles zmírňují tisíce zářivých světel. Nekonečné dálnice z výšky připomínají obří neonové hady plazící se betonovou metropolí.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Noční temnotu Los Angeles zmírňují tisíce zářivých světel. Nekonečné dálnice z výšky připomínají obří neonové hady plazící se betonovou metropolí.
Špinavý sníh se mísí s měkkým blátem pokrývajícím zanedbaný dvorek. Ráno je šedé a smutné.
Světlo z reflektorů ozáří hřiště a vzápětí padne ohlušující výstřel. Postřelený padouch padne na pečlivě udržovaný trávník.
Maxova pouť ještě nekončí. Kompletování hereckého obsazení, hledání ideálních lokací a prezentace šílených kaskadérských kousků.
Mohutná exploze spálí jejich vzpomínky na troud. Nad rafinérií se vznáší obrovská ohnivá koule a mění bývalou osadu v hromadu šrotu.
Tajné dveře se za ní zavřely. Pomalu kráčí potemnělou chodbou, jejíž zdi zdobí zvláštní ornamenty a tajuplné znaky.
Metamorfóza pokračuje. Nastal čas podívat se na plac. Čekají nás kouzla speciálních efektů, kamerové hrátky i trable se zvířátky.
Odporná zmutovaná ruka ji popadne za zápěstí a zesílí stisk. Veronica křičí hrůzou, zapírá paty o podlahu a snaží se vytrhnout mocnému sevření.
Rusky mluvícímu dokumentárnímu tvůrci z Francie se na Donbase podařilo něco velmi unikátního. Dokázal natočit dění zevnitř.
Je krásný letní den. V jedné ruce drží zvláštní trubkovitou pušku a v té druhé zelený meloun.
Ve druhé části článku si přiblížíme proces samotného natáčení, nahlédneme do kuchyně tvůrců speciálních efektů...
Rok 1997, filmové ateliéry v Los Angeles. Rekvizitář kontroluje optimální teplotu vody. Za několik okamžiků totiž začne natáčení scény hromadného sprchování.
Šest desek, které na Slovensku vyšly v roce 2021, a přežily v mých uších dodneška. Napříč subžánry od progresivního power metalu...
Pri rekapitulácii minulého roku sme dúfali, že pandemický rok 2020 bol jednorazovým vychýlením. 2021 ukázal...
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.