Druhý stručný průvodce výtečnou hudbou roku 2013
Ako každý rok, aj tentokrát sme pri našej lenivosti opomenuli množstvo dobrých vlaňajších nahrávok z prostredia mimo metalu...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ako každý rok, aj tentokrát sme pri našej lenivosti opomenuli množstvo dobrých vlaňajších nahrávok z prostredia mimo metalu...
„Chceli by sme, aby nám u vás vyšla recenzia a rozhovor, koľko nás to bude stáť?“ písalo sa v e-maile, ktorý nedávno dostal americký časopis Decibel. Pre pobavenie ho redakcia zverejnila na internete...
Ako každý rok, aj tentokrát sme pri našej lenivosti opomenuli množstvo dobrých vlaňajších nahrávok z prostredia mimo metalu, až nám to prišlo ľúto - nepodeliť sa a neupozorniť.
O tom, že ešte stále sa občas niečo udeje aj na slovenskej deathmetalovej scéne, sa môžete presvedčiť napríklad tu. Prednedávnom debutovali s EP dve nové slovenské skupiny.
Výběr několika nejlepších filmů roku 2013 podle diváků Klypsa a Marigolda, doplněný o soupis nenápadných snímků, které by vám v žádném případě neměly ujít.
Za rok 2008 vyhrali Valhallu PORTISHEAD a my sme napísali, že je to dôkaz stierania žánrových hraníc v zosieťovanom svete. Bola to pravda, no pohľad z čerstvého roku 2014 na vtedajší rebríček zároveň hovorí čosi o stave...
Zvlášť v novších filmoch ste si mohli všimnúť, ako ich hrdinovia používajú tie i oné produkty konkrétnej značky.
To sú občas také čitateľské otázky „vyšlo to i to, je to známa kapela, prečo to tu nie je?!“ Tri zo štyroch spolkov v tomto článku sú iste tento prípad.
Za to, že sa tu objavili veci ako DRILLER, INFERIS či PATHOGEN, môžu Godz Of War Productions z Poľska. Popritom dodali aj reedíciu debutu poľskej legendy PANDEMONIUM.
Aj v štýle, ktorý v podstate už všetko dôležité povedal, sa stále dajú nájsť sľubné mladé spolky, ktoré deathmetalové remeslo berú za správny koniec, či kapely...
Dnes to bude jeden spolok veteránov a tri nádejné mladé družiny. Spoločné majú hlavne to, že v tunajších končinách aspoň zatiaľ o skloňované mená nejde.
Ačkoliv se i v tvorbě Démovy domovské kapely ZNOUZECTNOST od jisté doby pravidelně prosazovaly folkové vlivy, výrazný krok tímto směrem udělal tento (předem se omlouvám za následující zprofanované slovo) kultovní muzikant až s vlastním projektem DÉMOPHOBIA.
Touha po dokonalém a věrném zvuku je alfou a omegou poslechu hudby snad už od okamžiku, kdy byl představen první přístroj umožňující přenést zážitek z koncertního sálu do lidských příbytků.
Je načase urobiť poriadok v najnovších úlovkoch zo sveta brutálneho death metalu. Tu sú prvé za spomenutie stojace výsledky.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.