Indonézsko-americký deathmetalový duel
V novembri minulého roku vyšlo split CD dvoch skôr v hlbšom undergrounde známych a v rámci svojich domácich scén už „zaslúžilých“ deathmetalových bánd.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V novembri minulého roku vyšlo split CD dvoch skôr v hlbšom undergrounde známych a v rámci svojich domácich scén už „zaslúžilých“ deathmetalových bánd.
Po letech tady opět máme náš skromný zápisník z filmového festivalu Febiofest. Spektrum shlédnutých kusů je opět velice široké a obsahuje jak snímky z pro nás stále exotických filmařských zemí (Maroko...
Je velice ošidné hned v nadpisu článku deklarovat žánrovou vyhraněnost hudby, o které chce pojednávat. S hudebními styly je to prostě svízel...
Dá sa súhlasiť s tým, že brutálny death metal sa ako subžáner sformoval v Spojených štátoch, a to už pred vyše dvoma dekádami – ak sú pre vás prvé nahrávky CANNIBAL CORPSE...
Krajina na juhozápadnom pobreží juhoamerického kontinentu mi je sympatická už preto, že počas 250 rokov španielskeho koloniálneho panstva si získala prezývku „cintorín Španielov“.
Od Pyrenejí po Gibraltar boli dobrých deathmetalových kapiel odjakživa mraky, už 90. rokoch to tam po tejto stránke bolo zrelé na pripojenie k Spojeným štátom...
Vzpomínat na teplický MOTORBAND je poměrně těžká věc. Krom toho, že s mnohými peripetiemi a změnami v nástrojovém obsazení vydržel až dodnes (a terminus technicus „vzpomínat“ tudíž prakticky není na místě)...
Pre našinca bolo vždy ťažké priznať, že pupkom pivnej zemegule nemusí byť domovina. Bez načínania najmenších debát spochybňujúcich medzinárodný dopad plzeňského piva na chmeľový svet treba uznať...
Človek fakt nemusí byť rusofil na to, aby uznal, že ak sa Rusi pustia do hrania brutálneho death metalu, dosť často to stojí za to. Minule ako príklad poslúžili moskovskí Čoskoro ako príklad poslúžia KATALEPSY a ich nový album.
Pro mnohé konečně přichází řada i na kytarovou muziku. I v této oblasti nebyl uplynulý rok skoupý na hodnotné nahrávky.
Ani prostřední díl této trilogie nehodlá ignorovat fakt, že v loňském roce se to nejzajímavější odehrávalo na poli elektronické hudby. Pochopitelně je pak otázkou do diskuse...
Rok 2012 přinesl mnoho skvělých nahrávek i mimo hudební teritoria, ve kterých se Metalopolis běžně pohybuje. Jelikož jako školní houby nasáváme i mnohé další žánry a vlivy...
Novoročné potulky za extrémne metalovými novinkami z tých menej otrepaných krajín nás zavedú do Strednej a Južnej Ameriky.
Milí naši čitatelia, niet lepšej príležitosti bilancovať, než je príchod nového kalendárneho roka. Veľmi dobre vieme, že na Metalopolis nechodíte len pre sledovanie číselných hodnotení a čudných rebríčkov.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.